Na Pustevny do Beskyd se jezdí vždy začátkem roku nejen lyžovat, ale také obdivovat obrovské sněhové a ledové sochy. Nikdy jsem se této události nezúčastnila, nemám ráda davy lidí, které tam v každém ročním období vždycky potkáte. Zlákaly mě ale překrásné fotky kamarádky, ta se tam byla podívat týden před tím. Nášemu dámskému turistickému spolku se stále nedařilo domluvit na vhodném termínu a cestu jsme odkládaly až do minulého čtvrtka. Kdo si trošku vzpomene ví, že ve středu přes den a potom celou noc pršelo, takže si naši bližní ťukali významně na čelo, když jsme brzy ráno vyrazily na autobus.
Naštěstí ráno už nepršelo a autobus nás téměř bezpečně dopravil na místo. Téměř říkám proto, že když jsme vystoupily, pěkně to po tom dešti klouzalo. Nakonec se můžete přesvědčit sami. Před slavnými Jurkovičovými stavbami je sám led. Kromě ledu pod nohama to ledově profukovalo a na ten den slibované sluníčko svítilo jenom do údolí.
Samozřejmě, že jsme byly zvědavé na sochy, ale jak praví nadpis : "Kdo pozdě chodí..."
Déšť vykonal své. Toto jsou torza ledových soch, které původně byly chráněny přístřeškem a dokonce byly osvětleny.
Čtyři ledové tabule si ale zachovaly i teď svoje kouzlo
Ledový trůn musel pěkně studit neznámého pána do pozadí, ale my jsme se, samozřejmě, také na něm vyfotily
Neznámý opět zapózoval u statné gorily
Sluníčko opravdu bylo skoupé, ledový vítr byl nepříjemný a led pod nohama, to bylo to úplně nejnepříjemnější. Rozhodly jsme se počkat na sluníčko v teple hospůdky a s talířem dobré valašské kyselice. Do večera jsme ale čekat nemohly a zvolily jsme tu nejschůdnější pěší cestu do údolí.
V takovém počasí se fotky moc nevyvedly, abych pravdu řekla, foťák jsem zavřela do batohu, protože mě prsty pěkně zábly a také jsem měla strach, aby neskončil někde objektivem ve sněhu, což by byl jeho konec a navíc je stále vypůjčený. V údolí pěkně svítilo sluníčko a my jsme se dohodly, že výlet nebyl zase tak úplně ztracený, vlastně bylo to fain.
Žádné komentáře:
Okomentovat