Poslední prázdninový pátek

Na konci minulého prázdninového týdne jsem musela splatit jeden dluh. Slíbila jsem totiž vnučce Markétce, která bydlí v sousedním městě, že ji ještě vezmu k nám na pár dní. Svůj slib jsem splnila a aby Markétce nebylo smutno, zaskočila k nám její sestřenice Eliška. Holky byly moc hodné, krásně se bavily doma i na zahradě. Za humny ale utíká čas rychleji a slibuje nám možná i nějaké to dobrodružství.

To se naskytlo hned, když jsme se ocitly na cestě obklopené dvěma lány vysoké kukuřice. Vzpomněla jsem si na film "Slavnosti sněženek" a na slavnou scénu s divočákem, no nebylo mi moc dobře. Kukuřice, kukuřice a všude jenom kukuřice... Přiznám se, že sebou do přírody nosím pepřák, ale je mi jasné, že bych asi neobstála (většinou ho mám hluboko v batohu) . Tentokrát jsem si ho dala do kapsy, ale divočák stejně nepřišel .Na druhou stranu jsem zase měla strach, aby se mi holky nepustily hlouběji do lánu. Někde jsem slyšela, jak hledali někoho v lánu s kukuřicí a museli použít vrtulník s termovizí. Zkuste přehlédnout takový lán! Asi moc sleduji krimi zprávy....

Konečně byla kukuřice za námi a my jsme spatřily ovečky, to bylo radosti! Jenom ale do chvíle než ovečky spatřily nás a daly se ve zběsilý úprk naším směrem. Naštěstí louka byla ohrazená, ale pletivo s obrovskými oky nevypadalo moc bezpečně.

Ovečky se zastavily a když viděly, že jsme lakomé a nic jim neneseme, prostrčily hlavy drátěnými oky a začaly se pást.

Brzy jejich zájem opadl, ale pro holky to byla zajímavá podívaná.

Kukuřici lemovaly lopuchy s bodláky a obrovskými listy. Jako správná babička jsem si zavzpomínala na svoje dětství a vyprávěla vnučkám, co jsme s lopuchy (u nás se říkalo "lopouny") všechno podnikali. Když pominu léčivé účinky, je to opravdu všestranně použitelná rostlina a holky to hned vyzkoušely od ozdoby do vlasů ve formě jednoho bodláku omotaného "vlasy" z kukuřičných klasů až po apartní deštníčky. A pak, že hračky jsou drahé!

Není to krása?

Domácí Lučina

Tak už jsem podlehla i já. Recept na domácí Lučinu oběhl hodně blogů. Já jsem ale z těch lidí, kteří dlouho vyčkávají než se do něčeho nového pustí. Když jsem se tedy konečně rozhoupala a recept prostudovala, zjistila jsem, že se jedná o velmi jednoduchý postup a dala se do díla.

Opatrně jsem ručně smíchala 400 g jogurtu se 200 g smetany (použila jsem Vesnický z Lidlu se 2,5 % tuku). Do cedníku jsem vložila pláténko a nalila směs. Pod cedník jsem umístila misku na odkapávání vody. Celé toto zařízení jsem na 24 hodin uložila do chladničky.

Toto je konečná fáze. Lučinu uchovávám v chladničce v plastové krabičce s víčkem a potvrdím všem přede mnou, že se jedná o velkou delikatesu, kterou v obchodě nekoupíte. Lze ji dochutit "naslano" nebo i "nasladko", fantazii se meze nekladou.

P.S. Mám ještě jednu zkušenost. Čirou náhodou jsem objevila recept na Lučinu light. To, když mi při nákupu praskl po celé délce kelímek s jogurtem . Doma jsem prasklý kelímek s jogurtem vložila do nádoby a odložila do chladničky. Za pár dní jsem se k jogurtu vrátila s obavami, že už asi nebude k jídlu. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem v kelímku našla prostě Lučinu light. Voda vytekla otvorem do misky a zůstala jenom tužší bílá hmota s 2,5% tuku. A co víc, dala se jíst !

Luhačovice

Tento víkend jsme strávila v Luhačovicích. Byl to krásný dárek od syna a snachy k nedávným narozeninám. Wellness pobyt pro dvě osoby v hotelu Fontána. Měla jsem na výběr mezi Luhačovicemi a Brněnskou přehradou, vybrala jsem Luhačovice, přestože jsem zde trávila dovolenou už několikrát. Kdo zde ale byl nebo nějaký čas pobýval, dá mi za pravdu, že se sem zase rád vrací. Nástup byl v pátek odpoledne a konec pobytu dnes před polednem. Málo času si to všechno pěkně užít, ale povedlo se. Užili jsme si bazénu, procedur i dobrého jídla a solidního ubytování. Nachodili jsme hodně kilometrů v končinách, které nám byly doposud neznámé. No a samozřejmě jsem testovala můj nový foťáček.

Jurkovičův dům v centru lázní je překrásná stavba

Další Jurkovičova stavba, lázeňský dům Jestřábí

Zajímavá kašna v lázeňském parku

K Luhačovicím patří krmení kachen na místní říčce

Augustiniánský dům, pro obyčejného smrtelníka pravděpodobně nedostupný, ale pobýval tu prý i Leoš Janáček...

Luhačovice jsou známy také svou přehradou, tam jsme to měli kousíček

A když jsme si to tak pochodovali kolem přehrady, vyřítili se na nás tito tři pejsci, tedy nikoliv na nás, pejsci vyběhli na střechu garáže a hlasitě dávali najevo, kdo je tu pánem. Toto jsou také Luhačovice.

Zde není co dodat. Zatímco my jsme v potu tváře poctivě šlapali po svých, unavení objemní dospěláci zabrali dětem vláček a nechali se vozit po místních ulicích. Bylo to určitě pohodlnější, mne doposud pořádně bolí nohy...

Stihli jsme se ještě i napít Vincentky, koupit rodině i známým desatero druhů lázeňských oplatek . Nestihli jsme navštívit galerii na začátku kolonády, to mě moc mrzí, mají tam krásné věci, tak snad příště...

Už zase fotím!

Tak už mám opět foťáček! Tentokrát je ale jenom můj! Má to být ještě dodatečný dárek k červnovým narozeninám. Chtěla jsem takový, co se vejde do kapsy, tak aby nepřekážel na krku a já netrnula hrůzou, abych ho nevykoupala ve sněhové závěji, jak se to stalo mé kamarádce.

Hned první den jsem pobíhala po zahradě a fotila, co mi přišlo do cesty. Lépe řečeno se učila s ním zacházet...

Trošku více sluníčka, ale stále dolaďuji a dolaďuji...

Víkend jsem strávila ve svém rodném Kojetíně u přátel. Probíhaly tam tradiční hody, to znmená plno barev a krásných lidiček, bez foťáku si to nedovedu představit.

Sestra, která zde žije, přinesla na svém blogu celou reportáž, tentokrát jsme se spolu skoro neviděly, ale nahradíme si to určitě jindy...

A tady jsem už zase doma. Dareba Tony, sousedův kocour, alespoň doufám, že je to kocour, drzý a zvědavý...

Ohlédnutí za minulým víkendem

V předešlém článku jsem se zmínila, že se u nás o víkendu chystá sláva. Moje vnučky, sestřičky Anežka a Markétka, slavily narozeniny. Markétka 7 let a Anežka 3 roky. Vychází jim to na 3. a 4. srpna. Každé narozeniny mají u mne holky smůlu, protože na dva dorty nemám sil, ale maminka většinou upeče ještě jeden...

Tak dopadl můj "Babiččin dort". V sobotu, když jsem ho páchala, nevypadal v tom vedru moc vábně, ale lednice to všechno napravila. Jinak klasika : oříšky, rum, čokoláda, v každé podobě lahůdka. Že něco chybí? Ano, jsou to svíčky. Nějaký skřítek nám je uschoval na tajném místě, to se občas stává, ale mohlo by být hůř. Třeba by mohly chytit záclony...

Jak ten čas letí! Tato fotka je tři roky stará. Markétka dostala tehdy k dortu ještě sestřičku, krásný dárek, že? Letos dostala k sedmým narozeninám aktovku, protože ji po prázdninách čeká první třída.

Oslavu s dortem předcházelo velkolepé grilování a při té příležitosti se nám přišel představit nový soused, kocourek (volali na něho Tobi, nebo Tony). Jeho na chlup stejného předchůdce, Bruna, přejelo vloni auto, to je osud všech koček v našem okolí, co tady toho asi čeká?

Dneska se u nás sluníčko malinko schovalo, ale moc se neochladilo, jenom teď trošku poprchá a bouří, uvidíme, co nám to přinese. Deště je třeba, jako soli a v tom horku mi to už moc memyslí.

Ještě se musím zmínit o mém velikonočním kaktusu, kterým jsem se chlubila v minulém článku. Čiperný stařík pomalu odkvétá a dnes málem přišel o život. Pošťák ho nechtěně smetl balíkem, ale na zemi ho tak šikovně zachytil, že vlastně opadlo jenom pár květů.

Tak tady plácám páté přes deváté, ale stále sedím v tom horku doma, chybí inspirace. Říká se tomu okurková sezóna - sezon ogorkówy - u sousedů Poláků .

Přeji všem krásný víkend a Ivetce děkuji za ty čerstvější fotky...

Jako bez ruky

Momentálně jsem jako bez ruky. To znamená, že již delší dobu nemám foťák a na mých blogových aktivitách je to znát. Mohla bych jenom psát a prokládat to fotkami z archívu, ale na dlouhé psaní nemám moc času. Na druhou stranu není nad sladký pocit, když si člověk přinese nějaký ten fotoúlovek a může se s ním pěkně zčerstva pochlubit ...

Tak se chlubím. Před měsícem jsem mého velikonočního stařešinu ukázala na blogu. To byl ještě obsypaný poupaty. Dnes už je v plném květu.

Krása, co říkáte? Nafotila mi ho jedna dobrá duše. Bylo by škoda takovou událost propást.

Jinak jásám, že můžu v tom vedru sedět v našem chladném domečku. Jsem tu zalezlá, jako starý jezevec v noře, jenom navečer vyrazím zalít kytky a zeleninu a potom zase hupky zpět. I když bych raději byla na zahradě, doma je ale určitě líp. Za poslední týden jsem pilně pracovala a ve sklepě přibylo plno sklenic čerstvě zavařených okurek a meruněk. Také jsem opět hlídací babička, ale pejska vystřídaly vnučky. V sobotu a v neděli mají dvě z nich narozeniny 3 a 7 let, tak mezi psaním článku jsem si odběhla nazdobit dort. Teď už konečně odpočívá v lednici a čeká na zítřejší slávu.

Mezitím vším jsem si našla jeden volný den a s kamarádkami, co mají toulavé boty, jsme vyrazily na hory. Ano, v tom vedru. Jenomže na horách to není tak znát, bylo celkem příjemně. A tůru jsme zakončily v bazénu jednoho horského hotelu. I tak se dá trávit léto doma za pár kaček. Jenomže chybí ta vlastní fotodokumentace... Možná, že už se něco rýsuje a foťáček konečně bude.

Přeji všem krásný zbytek sluníčkového víkendu !