Musím se pochlubit

Nedá mi to, abych se nepochlubila se svým kaktusářským úspěchem, ze kterého mám moc velkou radost.

Není to krása!

Kaktusy nám doma nikdy nekvetly, kromě vánočních a velikonočních. Díky zkušeným blogerkám, ke kterým jsem chodila a stále chodím jejich kvetoucí kaktusy obdivovat a trošku se poučit, jsem zaznamenala už vloni první úspěch. Hlavně díky vhodnému přezimování a letnění ve skleníku začaly kaktusy ukazovat, že nemají jenom bodlinky.

To je moje školka, focená zvenčí, přes sklo, fotku jsem chtěla vymazat, ale zjistila jsem, že vypadá, jako kresba. Tak jsem ji nechala.

A co je ještě u nás nového? To je práce moje a naší Ivetky, která mi včera pomáhala balit koláče. Ty roznášejí před svatbou, podle zdejšího zvyku, ženich s nevěstou přátelům, sousedům a známým. O obsah se postarala zkušená paní cukrářka. Svatební hosté dostanou ještě výslužku, ale to už je jiná kapitola, která nás čeká příští týden.

Přeji všem pohodový víkend!

A hned dvakrát

S mojí blogovou aktivitou je to v posledních dnech špatné. Čtu vaše komentáře, odpovídám, ale sama nejsem schopná sesmolit nějaký ten článek. Ne, že by nebylo o čem, i nějaká fotka, pořízená vypůjčeným foťákem, je v zásobě. Možná, že je to trošku stresem, který ve mně narůstá s blížící se svatbou mého syna, která bude konat ode dneška za čtrnáct dní, snad je to zdravotními problémy, které mě zaskočily a které jsem chtěla řešit až po svatbě. Takže mezi přípravami a různým zařizováním a vyřizováním jsem nucena strávit něco času pochůzkami po doktorech, polykání antibiotik a mazání bolavé nohy koňskou mastí. Tak je to tedy se mnou.

Proto nevím, jestli si zasloužím toto ocenění, které jsem dnes obdržela hned dvakrát, jedno od Janky a jedno od Květy.

Holky, moc vám děkuji a s tou kreativitou se polepším.

A já toto ocenění posílám všem mým věrným i náhodným blogovým návštěvníkům, kteří věnují svůj volný čas k tomu, aby udělali radost jiným.

Zavírám dveře

Právě jsem zavřela dveře do obýváku, kde právě probíhají televizní zprávy a že nevíte, o čem? Třeba o tom, co měl dnes pan "R" ve vazební věznici k večeři. Zajímá vás to ? Popravdě já už toho mám plné zuby.

A proto, vážení přátelé, pojďte se pokochat kopretinovou krásou, která nám právě kvete na zahradě! Je to mnohem bohulibější počin než poslouchat to žvatlání stále dokola!

Tady se přiznám k malému podvodu. Ty fotky jsou z loňského roku, já totiž opět nemám foťák, ale ujišťuji, že mezi letošními a loňskými kvítky není žádný rozdíl. Ještě, že mám ten archív! Ale kopretiny mám moc ráda pro jejich jednoduchou krásu.

Kytiček je na zahradě mnohem víc, jenom by už mohlo být zase trošku tepleji, dnes to u nás bylo na zimní bundu. Na Lysé hoře už není žádný sníh a doufám, že už ani nebude.

U nás doma probíhají intenzívní přípravy, které vyvrcholí za tři týdny velkou slávou. Tak jsem z toho někdy už celá zmatená, že se sem tam ocitnu myšlením v měsíci červnu... Určitě se zmíním, jak to všechno dopadlo.

Ale ještě se musím pochlubit s diplomem , který jsem získala v soutěži u Janynky

Tak a to je pro dnešek všechno, snad už konečně můžu ty dveře zase otevřít.

Příběh jednoho stromu

Náš prastarý vlašský ořech se vloni opravdu vyznamenal a nadělil nám velké množství oříšků, které jsme pilně loupali celou zimu. Zatímco jinde naříkali nad mrazem spálenými květy, my jsme měli štěstí. Jenom nás trápily suché větve, které jsme si sami netroufli odstranit. Tak jsme objednali odborníky, kteří za pomocí lana a pily dovedou neuvěřitelné věci.

Jenže nastal problém. Koncem zimy se nám do ořechu nastěhovaly sýkorky modřinky a začaly chystat hnízdo mladým. Nedalo se nic dělat, riskli jsme to. Buď a nebo! Hoši s pilou byli moc šikovní a místo klasického řezu ke kmeni, nám vytvořili takovouto potvůrku, připomínající jelena a sýkorky v klidu pokračovaly v hnízdění.

Oko jelena je otvor do hnízda

Nacvakala jsem aspoň 100 obrázků, než se mi podařilo zachytit odpočívající sýkorku

A dalších 100 než se mi podařilo toto

A toto! Málem mi ruka upadla! Vypadá to jako ptačí idylka, ale ono je tomu jinak. Všechno je to vteřina, ptáčci přiletí k hnízdu, šup dovnitř a šup ven, žádné odpočívání! Já mám velkou radost, že se mi to podařilo nafotit.

Ořech nám pěkně obrůstá a přes ty radikální zásahy na konci zimy to vypdá, že nějaký ten oříšek také bude. Jak vidno, všechno se dá vyřešit v klidu a ku prospěchu všech......

Už kvetou!

Ano, už kvetou kaštany! A když u nás kvetou kaštany, mnoho lidí neodolá a vyjede si tuto událost vychutnat na místo, jako jsou Hukvaldy, přesněji řečeno do okolí hukvaldského hradu a do hukvaldské obory. Nikde jinde jsem, neviděla tolik kvetoucích kaštanů pohromadě.

Je to nádherné místo

A když se počasí vydaří tak, jako včera...

Na klíněnku jírovcovou se nechce v tuto chvíli ani pomyslet!

A proč se ještě chodí na Hukvaldy?

Kvůli Janáčkovi, přece...

Kvůli Bystroušce...

Kvůli překrásným kořenům sedmi starých buků

A kvůli úžasnému výhledu do všech světových stran...

Kdo můžete, zajeďte se tam podívat, teprve to propuklo. A vy vzdálenější přijměte alespoň tuto malou ochutnávku.

Jen jedinkrát

Nedávno mi přišel jeden takový žertovný mejlík ze života a já jsem se rozhodla, že tady napíšu svoji podobnou zkušenost.

Událo se to asi před patnácti lety, tedy po revoluci, v době, kdy začaly probíhat tzv. "předváděčky" . Nikdo v té době zatím nebyl podveden nebo se o tom nezmínil médiím. Prostě předváděčky "frčely". Můj muž pár měsíců před tím prodělal těžkou mozkovou příhodu, naštěstí bez vážnějších následků, která ho ale odsoudila na celý rok nemocenské. Tehdy se nám ve schránce objevila obálka, adresovaná přímo na naše jméno. V obálce byla pozvánka, psaná krásným zlatým písmem. Nebudu to natahovat, nechali jsme se prostě zlákat...

Když jsme přišli do restaurace, kde se mělo všechno odehrát, přivítal nás sympatický, velmi dobře oblečený muž, usadil nás na místo, mezi ostatní návštěvníky. Po dobrém jídle, které bylo samozřejmě zdarma, začala akce. Před námi, asi na dvou stolech, se skrývalo pod plachtou něco velkého, tajemného, ale to nám nebylo ihned odtajněno. Nejdřív jsme zhlédli děsivé video, kde mraky roztočů, mnohokrát zvětšených, útočí, na co přijdou a k tomu, samozřejmě, "odborný komentář", s tím, že všechny problémy vyřeší výrobky z pravé ovčí vlny. Současně byla odstraněna plachta a tajemný stůl nám ukázal svoje poklady. Začínalo mi být jasné, co bude následovat. A bylo to tak.

Předvádějící tačal kroužit mezi stoly a přesvědčovat diváky o nutnosti pořízení vystaveného zboží. Když ze mne "vytáhl" nějakým záhadným způsobem informace o zdravotním stavu mého muže, začaly se dít věci! Když pochopil, že to bude mít těžké, začal být nepříjemný. Okamžitě mi naznačil něco v tom smyslu, co jsem to za člověka, když nechci nemocnému bližnímu pořídit nabízené zboží, protože jedině to mu přinese úlevu. Nemám ráda nátlak, myslím, že jsme se dokonce začali hádat. Bylo až s podivem, jak ostatní seděli jako puťky a podotýkám, že to byli lidé středního a mladšího věku.

Opět to nebudu protahovat. Řekla jsem dotyčnému, ať si nechá svoje deky a já si nechám svoje roztoče, na které jsem zvyklá a předčasně jsme odešli z restaurace.

Tenkrát jsem se zařekla, že už nikdy více a svůj slib jsem dodržela. A když po těch letech vidím ty podvedené , většinou důchodce, kdy jim mnohdy už není pomoci, je mi z toho všeho nanic.

Tento článek mi alespoň trošku zvedl náladu...