Jedna z nejmilejších

V životě jsem byla nucena prodělat hodně změn, myslím tím stěhování do jiného kraje, několikanásobnou změnu zaměstnání, v tom posledním jsem po dvacet let pracovala s veřejností. To pro mne znamenalo, že jsem se setkala s velkým množstvím různých lidí a lidiček. Někteří zmizeli v zapomnění, ale zůstalo pár, na které stále vzpomínám nebo se mi jejich postavička náhle, po letech, připomněla při nějaké příležitosti. Po všech zkušenostech můžu říci, že většinou to byli lidé dobří, těch zlých bylo jenom málo. Chtěla bych si v nové rubrice svoje vzpomínky trošku oživit.

První místo jsem věnovala této krásné paní, která mi byla ze všech lidiček nejmilejší. Je to moje maminka. Narodila se v roce 1920. Měla velmi těžký život, protože jí brzy zemřeli oba rodiče a ona se musela starat o dva mladší bratry. Potom jsme přišly nařadu my, její tři děti, pak spousta vnoučat. Přestože měla pouze základní školu, byla velmi vzdělaná a stále něco četla a sledovala dění kolem. Byla velmi obětavá, tenkrát to člověk bral jako samozřejmost, ale dnes, když jsem se ocitla já na jejím místě, vidím, že to byl poklad pro celou rodinu.

Velmi jsem obdivovala její odvahu, zvláště tehdy, když po sedmdesáti letech opustila svoje rodiště na Hané a odstěhovala se k nám na Ostravsko, to znamená do úplně jiného prostředí. Ale vím, že zde byla velmi šťastná.

Maminka se nám, sem - tam, postarala i o různé zážitky. Často u nás doma vzpomínáme na období, když moji kluci byli u babičky na prázdninách a na místním koupališti, kam se vydali, jim babička předváděla, jak se plave. Byl to bazén, takový, ten s vodou do pasu. Dopadlo to tak, že místo, aby kluci byli žáci a babička instruktorka, z kluků se stali záchranáři a z babičky tonoucí! Nakonec všechno dobře dopadlo.

Maminka byla velká parádnice, přes nedostatek peněz, dovedla z ničeho vytvořit model. Vzpomínám si, že s kabátkem, který má na fotografii dělala parádu, až do konce života.

Tento článek by měl spíše vyznít teskně, protože maminčin konec přišel velmi nečekaně, těsně před Vánocemi v roce 2001. V sobotu, 10. prosince, tomu bude 10 let. Ale já nemám ráda smutné psaní a mamince by se to také nelíbilo. Na pár humorných příhod bych si jistě ještě vzpomněla, ale už i tak je moje psaní dlouhé. Často si v duchu s maminkou povídám, moc mi chybí, ale takový je ale život. Jen jedna věc mě moc mrzí, postupem času totiž zjišťuji, na kolik věcí jsem se nestačila zeptat, teď už ale zůstanou nezodpovězeny.

To byla vzpomínka na moji a naši maminku, Květa by to určitě napsala stejně.

Vánoční drátkování

Po delším čase jsem oprášila drátky a vrhla jsem se do tvoření

Od loňského roku jsem vychytala pár much a vylepšila techniku, jen to focení lesklého materiálu se nedaří..

Některé zvonečky už našly svůj nový domov, pár jich bude ještě udrátkováno a darováno, snad přinesou štěstí...

Můj druhý adventní víkend

Chodím od blogu k blogu a pozoruji, jak všude pilně probíhají předvánoční přípravy. Na prvním místě je určitě pečení vánočních dobrot, na druhém místě výzdoba a zútulňování bydlení. Děje se tak i u nás, ale zatím se to jenom tak rozjíždí. Poslední dny jsem měla hlídací, takže ke konci dne už nebylo sil. Od toho se odvíjí moje absence na blogu, nebo spíš nedostatek námětů. Dnes jsem měla navštívit frýdecký zámecký vánoční jarmark, moc jsem se těšila, že budu mít kopu veselých vánočních fotek, ale nejdřív odpadly vnučky pro nemoc a dnešní počasí, to byl silný vítr a déšť, mě úplně odradilo od nějakého veselého výletu. O to víc jsem se mohla věnovat předvánočním přípravám.

Určitě jsem nezapomněla na barborky, na zahradě jsem ostříhala pár třešňových větviček a všimněte si, že také už svítíme...

Odpoledne byl doma božský klid, těsto jsem měla připravené v lednici už dva dny, tak jsem se pustila do práce..

Budoucí perníčky podle starého receptu

Nezapomněla jsem ani na tradičního jezevčíka, je to vzpomínka na naši nebohou Kikinku. Dneska, když jsou k sehnání tak krásná vykrajovátka, to se perníčky pečou jedna báseň! Tak a tady s perníčky končím. Nic jsem nespálila, ale ty upečené nevypadají tak pěkně, jako vykrájené těsto. Třeba to spraví zdobení, které na mne teprve čeká.

To není vánoční cukroví. Tyto kytičky dostal můj muž ke svým včerejším narozeninám od nevěsty Petry. Protože nemůže sladké, nahrazujeme mu mlsání slanými dobrotami. To jen tak pro inspiraci, listové těsto, mini kolečko salámu a kolečko sýra. Vypadají pěkně, že?

Staří dobří šneci, ty jsem zase upatlala já...

Večer jsme zapálili druhou svíčku na adventním věnci a vychutnávali jsme si teplo domova......

Dva roky

Dnes slavíme já a můj blog druhé narozeniny. Utíká to. kdyby mi někdo před pár lety řekl, že něco takového budu provozovat, tak bych si určitě významně zaťukala na čelo. Byla to vlastně náhoda, jako hodně věcí v životě. Opatřila jsem si hračku, kterou nepustím a nepustím... Někdy si sice říkám, jestli to má význam, ale zatím mě ještě nenapadlo s tím praštit. Význam to určitě mělo a má, už jenom proto, že jsem se musela sama naučit plno věcí, se kterými mi nikdo z bližních nepomohl, což mi, jako člověku, který přišel k počítači až v pozdním věku a v zaměstnání byl považován v práci s PC jako horší průměr, trošku zvedlo sebevědomí. Sblížila jsem se se svým foťákem, který mi před pár lety věnoval syn ( a sám si koupil lepší ). Foťáček je už pěkně opotřebovaný, ale musí ještě nějakou dobu sloužit, než si možná někdy, až našetřím, koupím nový.... Zato fotoarchív mám velký a měla bych si v něm udělat pořádek, ale stále není čas...

Co ještě napsat? Že se s každým otevřením blogu těším, co nového se dozvím o svých blogových kamarádech - štamgastech, i těch nově příchozích. Že návštěvníky svého blogu neberu jako virtuální, ale jako lidičky, kteří tam někde sedí a dlubkají do klávesnice a moc se snaží, aby to, co stvoří, přineslo uspokojení a radost nejen jim, ale také ostatním.

Doufám, že nám to všem ještě dlouho vydrží.

Moje adventní tvoření

Úvodem musím říct, že plány byly velké, ale nakonec sami posoudíte, jak to všechno dopadlo. První zklamání bylo, když jsem nesehnla červené svíčky, které tradičně používám, nevím proč, ale asi se mi to líbí... Z velké škály ostatních barev jsem si tedy vybrala bílé, tím se nedá nic zkazit. Tady se musím pochválit, protože svíčky byly koupené s velkým předstihem. Na výrobu samotného věnce jsem velký předstih už opravdu neměla, včera odpoledne se stále ještě nic nedělo. Do díla jsem se pustila až večer. Jako generace, nucená šetřit jsem se rozhodla použít již několikrát "odstrojený" polystyrénový korpus se čtyřmi velkými dírami od předešlého upevňování svíček, to jsem si dala! Nové svíčky se na nich kymácely do všech stran!, Jinak už bylo dílo v podstatě hotové. Ale mám doma plno mužských pomocníků, technického myšlení, kteří přispěchali na pomoc a svíčky upevnili důmyslným šroubením!

Tak tady je ten krasavec! No, dámy, kdo z vás má v adventním věnci šrouby? Červenou jsem si neodpustila přidat. Ale můj věnec je ještě vzácný tím, že mi ho naši mladí nechali posvětit v kostele.

Toto je můj věneček na vchodové dveře. Tentokrát je korpus zcela nový, věnovaný kamarádkou Helou, dozdobila jsem já...

Přeji všem krásně prožitý adventní čas.

Tak už můžou začít

Dnes jsem obdržela zásilku. V obálce byl kalendář, vánoční pohlednice, jmenovky na dárky a další krásné předměty, namalované ústy nebo nohama. Možná, že ji mnozí také dostáváte. Přichází pravidelně před Vánocemi a před Velikonocemi.

Když mi zásilka přišla kdysi dávno poprvé, neměla jsem k odesílateli moc velkou důvěru, však víte, jak to chodí... Nakonec jsem si obálku nechala a na dobrou věc přispěla. Od té doby jsem se ujistila, že se jedná opravdu o dobrou věc. Také jsem přemýšlela, kolik let už takto přispívám.

Nemusela jsem ale přemýšlet dlouho, na kalendáři pro příští rok, který je součástí zásilky, je uvedený 18. ročník. Nevím, jestli je to už 18 let, ale víc než 10 let to určitě bude. Umělci nejsou anonymní, na nezbytném letáčku informují o svých aktivitách. Mají můj velký obdiv.

To je mozaika, složená z přáníček a z cedulek na dárky, je to jenom část. Jsou to taková milá umělecká dílka..

Součástí zásilky jsou každoročně dva roztomilí andělíčci na stromeček, už jich mám pěknou sérii. Pohlednic mám doma také pěknou sbírku. Jsem člověk vcelku konzervativní a stále poctivě posílám vánoční pohlednice, odpovědi mi chodí jako SMS nebo e-maily, je to škoda, posílání pohlednic byl pěkný zvyk...