Bylo jedno semínko...

Bylo jedno slunečnicové semínko a to vypadlo ze sáčku, když se v zimě krmili ptáčci nebo ho někdo odněkud vytrousil. Na jaře se náhle objevila malá sazenička slunečnice. Rostlince se dařilo dobře, ale protože se ocitla, v zakázaném území, hrozilo jí velké nebezpečí v podobě zlé sekačky na trávu, ale dobří lidé si jí všimli a náležitě ochránili. Rostlinka roste a roste a také začíná krásně kvést.

Vůbec jí nevadí, že je tak opuštěná, vždycky se najde někdo, kdo ji přijde pozdravit, třeba včelička nebo brouček...

Dobrým lidem svítí místo sluníčka, kterého je letos opravdu málo...

Foceno dnes odpoledne za pošmourného, mírně deštivého počasí, včelka je pravá....

Prázdninové čtení

Když jsem se chystala na cestu po Itálii, zašla jsem do knihovny, abych si vypůjčila nějakého knižního průvodce, ať jsem trošku v obraze. Náhodou jsem tam narazila na tuto knihu.

Protože jsem ji už před pár lety četla, zaradovala jsem se, to bylo to pravé čtení na dovolenou. Tato kniha vznikla koncem šedesátých let minulého století a líčí cestu autorky, už jako babičky, se svou rodinou po Evropě v dostupném českém automobilu, plném konzerv, zablácených spacáků a chudobnou pokladnou, vstříc velkým dobrodružstvím. Kniha je plná humoru a i když od jejího prvního vydání uplynulo přes čtyřicet let, je stále aktuální. První vydání bylo v roce 1969, potom až v roce 1993. Čtenář už bude vědět proč.

Cesta na Sicílii

Italský deníček jsem chtěla začít psát pěkně od prvního, vlastně už druhého dne, kdy jsme si rovnali zkroucené údy na pláži, vyhřívali jsme se na sluníčku a lenošili. K tomu ale není moc fotodokumentace, a to je dobře. Začnu tedy z jiného soudku. Jak už jsem se zmínila, součástí programu našeho pobytu byla sopka Etna, těžko říct, jestli to byla prohlídka Etny, návštěva Etny nebo výstup na Etnu. Prostě Etna se nachází na ostrově Sicílie, kam z poloostrova Gargano, navíc přes Messinskou úžinu a zpět, je autobusem pěkná řádka kilometrů, říkali, že jedna cesta je cca 800 km. Znamenalo to noc v autobuse, noc v hotelu na Sicílii a opět noc v autobuse. Holt italská bota je hódně vysoká... Na tuto cestu jsme se vydali už na začátku našeho pobytu a to v noci. Moje noci v autobuse byly vesměs probdělé, na rozdíl od manželů na sousedním sedadle, kteří se pravděpodobně nadopovali nějakými sedativy a spali a spali, místy hlasitě... Jak jsem jim záviděla!

Když se začalo rozednívat spatřili jsme krajinu hornatou, zalesněné kopce, samý tunel, ať už stávající nebo ve výstavbě a těch ve výstavbě bylo velmi mnoho. Netušila jsem, že ta Itálie je samý kopec... Protože jsme stále jeli, fotky nedopadly moc dobře.

Tady jsme konečně zastavili. Vzadu ty kopečky, to je Sicílie a nás čeká plavba trajektem, na který jsme si museli počkat, v poledním žáru, skoro dvě hodiny.

A tady už odplouváme, za námi italská pevnina

Před námi slavné město Messina

Opět Messina, toto město jistě stojí za prohlídku, ale my jsme ho jenom projeli, snad někdy příště..

A ještě jednou pohled zpět, socha svatého Benedikta

Přistáváme. Myslíte, že se trefíme mezi šikmý můstek u velké lodi a sousední výběžek? Vypadá to, že těžko!

Hurá! Povedlo se!!

Z Messiny jsme odjeli autobusem do hotelu Delle Palme v Letojanni, nedaleko nádherného historického města Taormina. Malou prohlídku Taorminy jsme absolvovali týž den. To odpoledne nás čekalo ještě plno zážitků.

Růžové království

Včera jsme navštívili jedno zahradnictví, které se zabývá pouze pěstováním a prodejem růží. V létě, když růže kvetou, pořádají po několik dnů prohlídku polí, na kterých růže pěstují. Zájemci vyfasují tužku a papír, pečlivě si zapíší název růží, o které mají zájem a s paní zahradnicí sepíší objednávku. Prodej růží se uskuteční začátkem října. Odtud pochází moje nejoblíbenější růže Helenka, kterých tam měli opět pořádný řádek.

Tentokrát jsem udělala změnu a objednala si LIDKU

Také tuto jsme objednali, mám to zmapované foťákem, je to výhoda, do října se lehko zapomene ..

Ještě jsme objednali několik keříků

Kochejte se se mnou

Růže byly vzorně obdělané, nikde žádný plevel, žádný škůdce, žádná nemoc, jen odkvetlé květy

Nejraději bych zachytila všechnu tu krásu, ale nešlo to, bylo jí tam příliš mnoho

Tak ještě naposledy

Jak to všechno začalo

Když jsem před více jak dvěma lety ukončila svůj pracovní proces, vůbec jsem nedoufala, že se v budoucnu dostanu k nějaké zahraniční cestě. Nakonec je tu opět to staré známé : "Nikdy neříkej nikdy". Loňská cesta se synem do Anglie nebyla zase tak finančně náročná, díky našim hostitelům. Už tenkrát mi byla nabídnuta tato cesta do Itálie. Moje známá ji se svým mužem pořádá každoročně už 13 let. Vloni jsem volila Anglii, ale už v září jsem měla před sebou plán letošní cesty a veliké dilema. Manžel byl před operací, vlastně v té době nevěděl, jak to všechno dopadne. Nakonec jsme se dohodli, že pojedu. Cena byla velice příznivá a reference rovněž. Zkrátím to. V pátek 17.června jsme vyjeli velkým autobusem, pro mne do neznáma, pro polovinu účastníků zájezdu do již známých končin. Nejmladší účastnici byly 4 roky a nejstarší 80 let. Cíl cesty, která trvala cca 20 hodin, byl poloosrov Gargano, přesněji městečko San Menaio. Tam byla naše hlavní základna. Když autobus zastavil na pobřeží, už na nás čekali naši domácí, kteří nám vyvezli kufry na místo. My jsme ale museli svoje unavené kosti dopravit vlastní silou pěkně do strmého kopce, což bylo velké rozčarování. Až tady jsem si uvědomila, že jsem doma nechala turistické hole, to byla velká chyba. Ale brzy jsme si na kopeček zvykli a šlapaje ho téměř denně, svorně jsme všichni funěli až do konce pobytu.

Oči jsme při tom šlapání mohli nechat na všudypřítomných oleandrech, ty byly opravdu všude, v zahradách, podél chodníků, v parcích a hlavně podél dálnic, kilometry..

Co nás, nováčky, nejvíc uchvátilo byly kvanta citronů, pomerančů, mandarinek, na stromech i na zemi. Kritizovali jsme domorodce, jak to tam za těmi ploty nechávají ležet, když nám by nějaký ten pomeranč přišel vhod! Ale potom jsem si vzpomněla na ovoce na naší zahradě, jak tam leží a nejsou lidi.... Je to vlastně všude stejné...

Nejběžnější obrázek : Vysoké pínie, menší olivovníky a citronovníky

Málem bych zapomněla na opuncie, těch bylo všude také plno,tady je jedna za plotem, pletivo mají stejné, jako u nás..

A pro dnešek už dost, ještě jeden západ slunce, jaký doma nemáme

Jsem doma !

Po dvoutýdenní pauze se opět ozývám a všechny vás srdečně zdravím. Zatím jen krátce. Únava z náročné cesty stále ještě trvá, čtyři téměř probdělé noci v autobuse jsou znát a tisíce ujetých kilometrů také. Zážitků mám plno a fotek ještě víc . Měla jsem s sebou 2 foťáky a stejně jsem poslední den musela fotit foťákem od kamarádky, baterky byly v pořádku ale u mého drahouška se najednou objevil nápis : "Memory full" a bylo to! Druhý foťák byl zavřený v kufru, hluboko v nitru autobusu pod těsnou hromadou ostatních nacpaných batožin. Doufám, že se mi podařilo celou cestu i tak zmapovat. Po příjezdu jsme se si s kamarádkou slíbily, že se nějaký čas neuvidíme, to víte, ponorková nemoc... Počasí nám přálo po celou dobu až na bouřku poslední večer. Moře bylo slané a každý den mělo jinou barvu. Sluníčko hřálo a opalovalo, na začátku sezóny to opravdu nepřehánělo. Užili jsme si spoustu legrace, viděli jsme to, co už možná nikdy neuvidíme. Nikomu se nic vážného nestalo, nikdo se neztratil. Toto je tedy začátek mého "Italského deníčku".

Pohled na moře z našeho apartmánu, moře mělo opravdu každý den jinou barvu

Určitě jste ji poznali, tato statná dáma o sobě dala vědět v květnu, dnes už jen odfukuje

Nádhera, co říkáte?