Jsem doma !

Po dvoutýdenní pauze se opět ozývám a všechny vás srdečně zdravím. Zatím jen krátce. Únava z náročné cesty stále ještě trvá, čtyři téměř probdělé noci v autobuse jsou znát a tisíce ujetých kilometrů také. Zážitků mám plno a fotek ještě víc . Měla jsem s sebou 2 foťáky a stejně jsem poslední den musela fotit foťákem od kamarádky, baterky byly v pořádku ale u mého drahouška se najednou objevil nápis : "Memory full" a bylo to! Druhý foťák byl zavřený v kufru, hluboko v nitru autobusu pod těsnou hromadou ostatních nacpaných batožin. Doufám, že se mi podařilo celou cestu i tak zmapovat. Po příjezdu jsme se si s kamarádkou slíbily, že se nějaký čas neuvidíme, to víte, ponorková nemoc... Počasí nám přálo po celou dobu až na bouřku poslední večer. Moře bylo slané a každý den mělo jinou barvu. Sluníčko hřálo a opalovalo, na začátku sezóny to opravdu nepřehánělo. Užili jsme si spoustu legrace, viděli jsme to, co už možná nikdy neuvidíme. Nikomu se nic vážného nestalo, nikdo se neztratil. Toto je tedy začátek mého "Italského deníčku".

Pohled na moře z našeho apartmánu, moře mělo opravdu každý den jinou barvu

Určitě jste ji poznali, tato statná dáma o sobě dala vědět v květnu, dnes už jen odfukuje

Nádhera, co říkáte?

Tak už je to zase tady

Myslím tím léto, prázdniny, dovolenou, cestování, relax...Mám několik známých, kteří už jsou z cest dokonce doma. No a na mě to čeká už zítra ráno. Bude to dlouhá cesta autobusem a tady se zase potvrdilo úsloví : "Nikdy neříkej nikdy". Už dávno jsem se totiž zařekla, že na cestu autobusem do ciziny mne nikdo nedostane. No a už je to tady. Tak doufám, že to nějak přežiju. Prozradím, že letošní toulání bude po Itálii. Naskytla se mi zase taková příležitost, které nebylo možné odolat... Cestování není s cestovkou, ale s nadšenci, kteří tuto cestu pořádají už hezkou řádku let. Je to částečně pobytovka u moře a částečně poznávačka. Jedu s kamarádkou, tedy babská jízda! Víc už neprozradím. Pokud vše dobře dopadne, tak se vrátím 3. července a to se ještě téhož dne určitě ozvu. Foťáky jsou nachystané. Cestovní horečka na nejvyšším stupni. Tak se tady všichni mějte.

P.S. Balony nám létají nějak často nad chalupou, vyfoceno v úterý, ale já raději ten autobus...

Někdy se to tak přihodí....

Dá se říct, že ve čtvrtek dopoledne jsem několikrát otevřela ústa úžasem. Nejdříve jsem absolvovala preventivní prohlídku u zubaře. Mám zubaře, ke kterému, světe div se, chodím ráda. Však mi také trvalo léta, než jsem se k takovému pokladu dopídila!! Podotýkám, že zuby mám ještě svoje... Jednou za půl roku přijde SMS s upozorněním a já okamžitě přijedu a ono se to vyplatí. Ten den mě můj pan doktor velmi překvapil, když mi řekl, že budeme rentgenovat, jen tak, že už jsme dlouho nerentgenovali.... Poprvé v životě jsem se setkala s takovýmto zařízením. Žádné přidržování destiček v ústech, či jiné prostocviky, které jsem znala z dřívějška a které ve mně vyvolávaly trauma. Spokojeně jsem absolvovala tento úkon provedený novým přístrojem. Potom jsem si ale uvědomila, že to bude asi něco stát! Když mi pan doktor řekl, že nic, tak jsem otevřela ústa poprvé, tedy vlastně podruhé...

Po návštěvě zubaře jsem navštívila místní květinářství, kde jsem kupovala dárek pro svou snachu. Kytičku a nějakou maličkost. Za pultem stály dvě velmi příjemné prodavačky, slovo dalo slovo a za chvíli jsme všechny tři řešily jak se dostat nejlépe do ostravské ZOO. Když jsme všechno pořešily a jedna z nich mi dovázala kytičku, došlo k účtování, načež se mě prodavačka zeptala jestli jsem důchodce. Bylo mi to divné, ale přikývla jsem. Ona mi na to řekla, že u nich důchodci mají slevu! A vy už víte, co následovalo..

Někdy se to tak přihodí, ale to jenom někdy, nebo spíše málokdy.

Jó, třešně zrály...

V těchto dnech už nejsou na zahradě jenom kytičky a zelenina, ale zrají jahody a samozřejmě třešně

To je opravdu letošní úroda ranných třešní

Pěkné, že? Horší je už to zpracování. Opět, jako každým rokem, nejsou lidi...Na zahradě máme ještě jednu pozdější odrůdu, ta má plody ještě zelené...

Že by se našli pomocníci?

Elišku a Markétku jsme ozdobili naušničkami. Mladší Eliška to brala jako samozřejmost, starší Markétce se to moc nelíbilo, nemohla pochopit, proč jí dáváme třešně na uši. Holt doba se změnila, spíše by brala asi sluchátka do uší nebo "pirsing"? Nakonec se nechala i vyfotit..

Azalky a ostatní

Představím vám ty nejkrásnější obrázky z naší zahrádky, mnohé už ale nejsou pravdivé

Zrovna tento, stačí trošku deště a je po kráse..

V této postavičce se mnozí z nás jistě poznávají. Aby těch barev nebylo zase tak moc, vypůjčila jsem si obrázek z knihy Karla Čapka Zahradníkův rok, kterou mám moc ráda. Obrázek namaloval Josef Čapek a vystihuje zahradníkovo snažení od jara do zimy, jako ostatně celá kniha. Však to známe, podřep, klek, leh a ruce pěkně v hlíně...

Fialový pěništník je zatím realita, máme ho třetím rokem a dělá nám radost

Tento je o něco starší, tak si dovolí mít méně květů a my mu to odpustíme

Tento plamének jsem ukazovala už vloni, patřil mojí tetičce, která už dávno není mezi námi. Počítám, že mu je tak minimálně 40 let

Poupě pivoňky, škoda, že nemůžete cítit jeho vůni

Opět páni Čapkové, kromě kleku dřepu a lehu ještě hluboký předklon, kterému se u nás říká "vypnutá dupa". Přiznám se, že klek je mi pohodlnější..

Po vydatném dešti nám azalky a pěništníky pomalu opadávají a jejich krása mizí, vykvétají ale nové kytičky a navíc dozrávají třešně a jahody. O tom možná příště.

Byli jsme na návštěvě...

Minulý týden jsme se, asi po dvou letech, sešli s našimi starými známými, kteří sice žijí v sousedním městě, ale většinu roku tráví na své chatičce v Beskydech, kde jsme je navštívili. Bylo opět nádherně, kopečky se pyšnily všemi odstíny zelené.

Cestou autem jsem měla foťák v pohotovosti a fotila a fotila, z čehož někdy vzniknou více, či méně pokroucené obrázky

Míjeli jsme obec s názvem, kterému nedělá vůbec ostudu

To už jsme v jiné obci, koukám, že silnice jsou tady v dobrém stavu, však je tu v zimě čilý lyžařský ruch..

Někdy se stane, že se netrefíte do té správné odbočky a musíte na konec obce a zase se vrátit. Podotýkám, že v tomto regionu jsou obce dlouhé i několik kilometrů, což jsem jako rodačka z Hané, kde jsou domy vybudované pěkně dokolečka kolem návsi, nemohla pochopit.

Ale vraťme se zpět k návštěvě. Když jsme se po malém bloudění (byli jsme tady před pár lety už několikrát) a s navigaci "po mobilu" konečně dostali na místo, čekala na nás dobrá káva. Naši milí přátelé oplývali humorem a chrlíili ze sebe jeden vtip za druhým, takže setkání bylo velmi milé. Jejda, já jsem zapomněla na toho kocoura, který se objevil a ihned se nám uvelebil u nohou. Čí je to kocour, to nikdo nevěděl, ale asi mu tady bylo tak dobře, jako nám.

Aby ne, vždyť je tu tak krásně, podívente se, jaký mají z chatičky výhled, z Beskyd až do Jeseníků, ty jsou tam úplně vzadu v oparu, ale několikrát do roka se jim podaří zahléhnout i Praděd. A ten klid, vůbec se jim nedivím, že se do města vrací až když je pobyt kvůli počasí nepříjemný.

Jo a roste jim tu strom hrnkovník... Jeden z veselých nápadů majitelky, nemohla jsem si odpustit ho nevyfotit i když sluníčko opět zlobilo..

Tento veselý chlapík nám také dělal společnost. Holt, bez trpaslíka to na zahradě nejde, až teď jsem si všimla, že je přivázaný provázkem, to kvůli neustálému větru. Trošku je také podobný pánovi domu, ale neříkejte mu to!

Vůbec se nám nechtělo domů. Na zpáteční cestě jsem jako správný vodař v.v. musela zkontrolovat stav místní přehrady na pitnou vodu. V těchto místech je samý zákaz, dnes už ne focení, ale vstupu. Nějaké fotky mám, tak uvidíme, jestli se podaří sestavit pokračování.