Barevná procházka

Vloni v tuto dobu nebylo listí na stromech a někdo připomněl, že v půli října už dokonce napadl sníh. Letos podzim hýří barvami, je to nádhera a je škoda toho nevyužít a pokochat se blíže. Zde je pár fotek z mé sobotní procházky

Lesík  nad vesnicí. Svah pod ním je v zimě ideální pro děti na sáňkování, kdysi tam bývalo plno, ale myslím si, že už se nevyužívá

Kdo má dobré oči, uvidí v dáli 2 srny, byly čtyři a i když byly daleko, svítily jim bílé zadečky...

Nelekejte se, že je na fotce obilí, to je jenom strniště, ale už se oře (i orá)

Prázdné ptačí hnízdo a hodně ostrého světla

Pohled na opačnou stranu, náš kostel s dušičkově vyzdobeným hřbitovem, pár domků, v dálce kouří továrna na celulózu a vpravo  přehrada Olešná, už jsem o ní psala

A opačně, kousek Beskyd s Lysou horou a ten, na pohled skoro stejně vyoký kopeček, blíže k nám, se jmenuje legračně Čupek, ale v mapách má název jiný. Nahoře je vidět kousek objektu, kdysi velmi oblíbeného rekreačního střediska, které od revoluce chátrá....

Protože dnes jsou některé blogy ve znamení zvířátek, já se přidám a ke  dvěma zveřejněným a ke dvěma ukrytým srnkám přidám několik poníků, na které jsme při svých toulkách s Natálkou narazily

Člověk si nevybere, když slunko nesvítí, tak mu schází a když je ho moc, jako v sobotu, tak zase je ho příliš. Poníkům svítilo přímo do očí a nedovolilo je pěkně vyfotit. Je to škoda, protože byli milí, zvědaví,  každý jiné barvy a my jsme pro ně neměly žádný pamlsek. To proto, že jsme o nich vůbec nevěděly. Tak snad příště....

Příběh jedné knížky

Nedávno, když se mi konečně podařilo vyfotit pavučinu ve vší kráse, vzpomněla jsem si na báseň Jaroslava Seiferta "Pavučina". Věděla jsem, že ji najdu ve sbírce "Maminka". Tato tenká knížečka nádherných básní, které si pamatuji ještě ze školních lavic, mi zůstala po mojí mamince. Když jsem ji našla v knihovně, znovu jsem se do ní začetla.

Ve stejný čas moje sestra také vyfotila pavučinu a měla stejný nápad, také si vzpomněla na stejnou báseň, ale musela verše hledat na internetu.

Když jsem listovala v knížce, vypadla z ní obálka s věnováním. Tuto knížku daroval  před mnoha a mnoha lety naší mamince k svátku  sestřin manžel. Maminka už tady s námi devět let není a já jsem si řekla, že by bylo spravedlivé knížku i s věnováním dárci vrátit. Přiznám se, že ve mně hlodal zlý červík lakoty, ale nakonec ten dobrý rozhodl. Při své návštěvě jsem slavnostně knížku předala. Švagr i sestra byli překvapeni a doufám, že měli radost. Velkoryse jsem řekla, že si stejnou seženu někde v antikvariátu, že není problém....

Jenže problém byl, protože tato knížečka je prý povinná četba. V prvním antikvariátu ji neměli, ale zato mi padla do oka jiná, vzácná, pochlubím se s ní příležitostně. Včera jsem měla ale štěstí. V jiném obchůdku mi sice opět pán za pultem  řekl, že je to problém, je to povinná četba, ale hledal a našel úplně stejnou!

Moje radost byla veliká. Na poezii léta nebyl čas, ale proč se k ní malinko nevrátit?

A to je všechno.

Zelí ne!

Nebudu tady psát o vaření, ani o jídle. Budu psát  úplně o něčem jiném.  Budu psát o gratulacích. Jako žena ráda dostávám kytky. Je jasné, že v tomto pokročilejším věku ty kytky dostávám pouze k určitému výročí, ono se jich ale za rok pár naskytne.  A kytky obstarávají v naší rodině především muži. Bezradný muž se nechá v květinářství paní květinářkou pěkně "nachytat". Při dnešním sortimentu, není divu. Párkrát jsem dostala kytici, velkou, jako dům, kam milá květinářka naaranžovala snad půl obchodu. Muž si řekl, čím větší, tím lepší a potom jsme doma marně hledali vázu... Přiznám, že párkrát kytice obsahovala zmíněné zelí, samozřejmě okrasné, které se nádherně vyjímá ve venkovní okrasné výsadbě. Tak proto ten nadpis! Dnes, když se blíží nějaké výročí,  velmi neslušně a nenápadně  zašeptám budoucímu gratulantovi do ouška : Prosím, zelí ne, koště ne...  Víte, že to má svoje ovoce?

Kytku jsem dostala v pátek 22.10. za zásluhy o společnou domácnost

Květy jsou trošičku něžnější než zelí

Je to vlastně 33. svatební kytice a myslím, že je krásná

Hra

Před nedávnem jsem byla pozvaná do gurmánské hry,  protože se u nás ve vaření střídám s mým mužem, stále nebyl ten správný prostor k realizaci, focení a psaní. Až dnes, když mě všichni opustili a já zůstala doma asi po sto letech sama, pustila jsem se do díla.

Do hry mě pozvala Květa, Naďa a Renata-Čajovna a možná, že ještě někdo, ať mi to odpustí...

Zde mám uvést pět jídel, které mám nejraději :

1/ Českou klasiku se zelím ( vepřo, kachničku atd...)

2/ Drůbeří maso v sýrovém těstíčku s oblohou ( v jedné hospůdce tomu říkají Zlaté nudle a ve druhé Kuřecí uši...)

3/ Bramboráky s česnekem a halušky se zelím (každé zvlášť)

4/ Zeleninové saláty všeho druhu (čerstvé)

5/ Sladké všeho druhu

To je tedy hrůza, ještě by se tam pár mňamek našlo...

A teď ten recept:

"Křehké rohlíčky s jablečnou náplní"

500 g  hladké mouky

    1    HERA

    1    zakysaná smetana (nebo bílý jogurt nebo šlehačka 200 ml)

    špetička soli

        

Vypracujeme těsto, které vložíme na nějakou dobu do chladničky. Poté  těsto rozdělíme na několik dílů, ty rozválíme na placky, ze kterých  vyřízneme trojúhelníky. Trojúhelníky plníme klasicky, jako závin. Trošku strouhanky, cukr, skořice strouhaná jablka, nakonec se všechno svine a vytvoří se rohlíček. Po upečení ještě horké obalujeme v cukru s vanilkou.

Protože mám ráda variabilní recepty,  doporučím obměnu s tvarohem, mákem nebo ořechy. Rohlíčky zaberou dost času, proto někdy vytvořím klasický závin.

A navíc přidám bonus pro diabetiky. Místo cukru používám umělé sypké sladidlo DiaChrom, mají ho v lékárnách.

To je specialita pro diabetiky, posypaná sladidlem, které netvoří takovou celistvou vrstvu, jako cukr, ale chuťově se cukru vyrovná.

Toť vše, svůj dluh jsem splnila, snad někomu přijde můj recept vhod.

Co je to?

Včera jsem při své činnosti objevila tento na pohled nechutný, ledacos připomínající úkaz. Víte, co to je?

Máte pravdu, zahradnice nikdo neošálí, to jsem ani nechtěla, včera jsem přesazovala chudinky moje klívie, páčila jsem kořínky až jsem rozbila květináč,  foťák jsem měla v kapse, možná, že kdyby tam nezůstala ta hlína...

To jsou její kořínky, trošku jsem je zkrátila, ať se jí dobře daří a na jaře opět tak krásně rozkvete. Potíž je v tom, že mi tím přesazováním přibylo opět pár květináčů. Člověk nemá to srdce ty mladé vyhodit..

Předběhl se o dva měsíce

V těchto dnech mi doma rozkvetl vánoční kaktus. Je to takový ten jiný, ne klasický, ale stoprocentně vánoční. Kvete mi dvakrát do roka, někdy i třikrát a je nádherný. Chtěla jsem se s ním pochlubit, proto jsem včera s květináčem v ruce pochodovala po celém domě a hledala vhodné místo, kde by vynikla jeho krása. Našla jsem několik míst, ale na jednom byla tma,  na druhém nevyhovovalo pozadí, už jsem byla zoufalá a položila jsem ho na podlahu.

Snad je alespoň trošku vidět ta krása květů

Je to malinko zvětšené, ale ne moc

Nakonec jsem našla alespoň jeden snímek s troškou světla