Uplynulý týden jsem měla opět velmi rušný. V naší domácnosti proběhla druhá etapa prázdninového pobytu vnuček, sestřiček Anežky a Markétky. Počasí nebylo moc příznivé a byl velký kumšt holky nějakým způsobem zabavit. Už od loňska jsem jim slibovala cestu vláčkem Podhoráčkem, který vyjíždí ze sousední vesnice směrem na Hukvaldy a zase zpět. Tentokrát se cesta měla konat s naším dámským turistickým spolkem, tedy bez auta a bez dědy.
Bylo nutné postupovat podle jízdního řádu hromadné dopravy. Chtěly jsme to holkám trošku ztížit, proto jsme naplánovaly cestu opačným směrem a cesta byla opravdu velmi dobrodružná. Nejprve jsme jely autobusem z naší vesnice do města F-M. Ještě před domem jsem si všimla, že holky jsou nějak podivně oblečené. Nechtěně si totiž prohodily kalhoty. Tady už je ten čtyřletý rozdíl velmi znát. Na zastávce jsme u Anežky defekt umně zarolovaly, ale bylo nutné kalhotám vrátit původní majitelky. Stalo se tak na veřejném WC ve městě, kde jsem děvčata doupravila a nasměrovala je na další spoj, což byl autobus na Hukvaldy. Asi v polovině cesty se začal valit z autobusu kouř a pan řidič nám doporučil vystoupit s tím, že do deseti minut je tu náhradní autobus. Kupodivu se tak stalo a my jsme pokračovali v cestě. Vzhledem k věku Anežky jsme neměli žádné krkolomné plány. Počkat na vláček a odjet s ním podél obory na jeho původní stanoviště. Do odjezdu vláčku zbývala necelá hodinka a kdo zná Hukvaldy ví, že je kam zajít a nemusí to být až na hrad. Byli s námi také dva odrostlejší hoši s maminkou, kteří se určitě viděli někde u počítače a projevovali k naší cestě značný odpor. Celkem jsem je chápala. Měla jsem obavy z holek, předpokládala jsem, že je kluci nakazí, ale stal se pravý opak. Když jsme vešli do obory, byly jako u vytržení.
Nejdřív to bylo stádo daňků, kteří se volně pásli všude kolem.
Potom klasika - liška Bystrouška. Liška měla být cílem a byl čas na návrat ke stanici vláčku, ale když se holky dozvěděly, že je na kopci hrad, přemlouvaly mne, abychom se tam zašli podívat, zato kluci protestovali. Nakonec se ale přece šlo na hrad.
Jak je ten člověk v přírodě maličký!
A ještě menší! Památné buky a jejich kořeny. Tady už zbystřili pozornost i kluci a začali si stromy fotit mobilem. V této části cesty je největší stoupání a do holek vjela soutěživost, chtěly kluky zahanbit a zvýšily tempo. K hradu dorazily jako první. Pobavila mě Anežka, když jsme se blížili k hradbám pravila, jestli ten hrad je skákací
. No děti mají své informace a představy.
. No děti mají své informace a představy.
Jedno foto na lavičce před hradem a přednáška o tom, že za kopečkem bydlí babi s dědou. Bohužel toto je moje poslední fotka. Tady jsem to zatím nevěděla. Doufala jsem, že se holky podívají, posvačí a půjdeme zase dolů. Jenže ony chtěly pokračovat dále do hradu. V hradním kostelíku jsem zjistila, že s foťákem není něco v pořádku, byla jsem přesvědčená, že se mi vybila baterie. Doma mi ale došlo, že se mi pokazil foťák. Měl by být ještě v záruce, snad mi to opraví bez problémů. Teď už to zkrátím. Po prohlídce hradu jsme se vydali stejnou cestou dolů k cíli naší cesty. Udivili mne kluci, kteří si pochvalovali, jak to bylo na hradě bezva. Měla jsem z nich radost.
Vláček Podhoráček v plné kráse, jak ho vyfotila kamarádka. Teď se dívám, že má vlastně st. poznávací značku. Však zabírá půl státní silnice podél Hukvaldské obory. Byl to pěkný zážitek pro všechny to nás čekala ještě zpáteční cesta, tentokrát už čtvrtým autobusem!
Samozřejmě jsme si nezapomněli zanotovat naši oblíbenou : "Sláva, nazdar výletu!"
.
