Zázraky přírody

Prázdniny pomalu končí a jak se tak dívám svůj blog pěkně odbývám. Přes den moc času doma netrávím. Jsem většinou na zahradě, kde je stále plno práce. Občas vyšlápneme s "holkami" na hory nebo do podhůří a večer jsem tak unavená, že se mi už do ničeho nechce. Dovolená mne teprve čeká začátkem září, kdy vyrážíme za turistikou na Šumavu. Už se moc těším. Můj muž mi tvrdí, že se ho touto cestou chci asi zbavit... Uvidíme.

Zatím jsem ale doma a potvrdím vám, že mnoho zajímavého se dá prožít i za humny.

Tady je můj první zážitek. Houba, zvaná květnatec archerův. Objevily jsme ji s kamarádkami minulý týden. Přiznám se, že jsem na vlastní oči nic takového dopodud neviděla a z objevu jsem měla obrovskou radost.

Že se v přírodě dějí zázraky, to jsem se přesvědčila nedávno. Koupila jsem si pár letniček, které jsem si chtěla zasadit na prázdné slunné místo na záhonu před domem. Když jsem začala hloubit jamky narazila jsem na něco bílého, něco jako ptačí vejce, jenomže ty kouličky byly měkčí a bylo jich tam moc. Připadalo mi to, jako želví vejce v písku. Nakoec jsem došla k závěru, že to budou asi vejce ještěrčí. Jenže jsem nevěděla, co s nimi. Pár jsem jich naskládala do staré nádoby a zasypala hlínou s pískem. Nádobu jsem odnesla do skleníku a čekala jsem co se stane. Na vejce jsem skoro zapomněla, když tu jsem zahlédla první malou ještěrečku. Později se jich objevilo ještě několik.

Příroda je mocná čarodějka, má obrovskou sílu a z ničeho udělá zázrak. Zde jsou další dva důkazy. Dvoumetrová slunečnice nám vyrostla jenom tak ze zatoulaného semínka po zimním sypání ptáčkům a malinká tůjka se objevila v chodníkové spáře také jenom tak, nevím jak...

Tady se trošku stydím. Na durmany jsme na jaře zapomněli. Když jsme je vytáhli v květináčích ze sklepa, už se to venku všechno pěkně zelenalo a kvetlo. Nedávali jsme jim velké naděje, přesto jsme je zasadili do volné půdy a zsalévali a hnojili. Opět zapracovala příroda.

Také jste už byli letos na houbách?

Toto jsou také zázraky přírody. Tři holky, každá originál... Člověk se nestačí divit.

Malé ohlédnutí na sklonku léta

Jak už jsem se zmínila v předešlém článku, foťáček mi vypověděl službu. V současné době přebývá v nějaké nemocnici pro foťáky a do měsíce prý může být doma. Oprava by měla proběhnout ještě v záruce. Tak mi držte palce, ať to všechno dobře dopadne.

Je mi to trošku líto, protože jsem minulý týden opět několikrát vyšlápla do Beskyd a okolí. Viděla různé zajímavosti a nasbírala nějaké ty houby. V přírodě to už voní podzimem. Je na co se dívat. Nedá se však nic dělat...

Naštěstí mám velmi dobře zásobený archív, tak si trošku zavzpomínám. Však jsem v průběhu prázdnin svůj blog pořádně zanedbávala!

Prázdniny uběhly, jak voda. Hodně času jsem trávila na zahradě zpracováním ovoce a zeleniny a také sušením bylinek. Prim hrála a stále ještě hraje divizna, které jsem už nasušila skoro tři velké láhve od okurek. Letos jsem poprvé měla úspěch a divizna mi nezčernala. Na tuto bylinku jsem se zaměřila proto, že se mi na zahradě objevilo hned několik statných rostlin. Posuďte sami.

Víte, že divizna ještě na keříku krásně voní? To jsem objevila, když jeden den stále pršelo a já jsem večer vyšla na zahradu, tam se na mne usmívala tato korpulentní dáma s plně rozvinutými květy. Nehledě na moudré rady příruček, že květ se má sbírat suchý a kolem poledne, jsem natrhala plný košík v šest hodin večer. Květy byly nasáklé vodou a voněly po růžích. Kolem poledne, pokud svítí sluníčko, jsou už téměř odkvetlé a nevoní po ničem.

Mám k dispozici sušičku, takže mokré květy nevadí. Usušené květy jsem okamžitě nasypala do láhve se šroubovacím uzávěrem. Pro jistotu se může ještě celý obsah vysypat na plech a přesušit v mírné troubě.

Usušená divizna voní pro změnu zase medem .

Toto je můj velký pěstitelský úspěch. Žluté kaly jsem před lety dostala od sestry, za tu dobu mi vykvetla myslím, že jenom jedna. Letos jsem hlízy zasadila na jiné stanoviště a nestačila jsem se divit. Vykvetla nejdřív tato pětka a později ještě dva květy.

Na zahradě se stále něco děje. Mrzí mne, že nemohu ukázat překrásné střapaté astry nebo hromadu okrově žlutých dýní, které už také sklízíme. Houby jsou už zpracované a z lesa jsem si přinesla pytel žaludů na věneček, který nahradí na dveřích levandulové srdíčko. I toto období mám moc ráda.

Svůj blog jem přes léto zanedbávala, ale jsem ráda, že ho mám a že se díky němu seznamuji se zajímavými a milými lidmi. Na blogu jsem se seznámila s Milenou, se kterou si pravidelně píšu a občas se scházíme. Naše setkání se nikdy neobejde bez dárečku, většinou z vlastní dílny.

Sklenička rybízobvé marmelády, zdobená ubrouskovou technikou.

Od Mileny je také tento krásný náhrdelník v barvách podzimu. Mileno, ještě jednou díky.

Poděkovat musím také Pavlovi za jeho pixličky-křížovky, kterými mne pilně zásobuje, aby mi můj unavený mozek úplně nezakrněl.

Všem vám přeji pohodové dny, hodně sluníčka a plné košíky hub. Pozor na hořčáky!

Oranžově - meruňkově

Červenec určitě patří k nejpestřejším měsícům v roce, všude to nádherně kvete a voní. Tento týden byl pro mne ve znamení oranžové barvy a také tak trošku pracovní. Sestřička mi každoročně zajistí u svého souseda bedýnku nádherných meruněk, které tady u nás na severovýchodě na stromech neuvidíte. Meruňky dorazily v pondělí a já jsem měla co dělat, abych je včas zpracovala, protože ve středu mě čekal celodenní výlet na Hanou, do mé rodné Kroměříže a jejího okolí. Samozřejmě, že odtud mám krásné fotky, se kterými se určitě brzy pochlubím.

Slíbila jsem oranžovou barvu, tak tady je...

Můžu říct, že jsem i přes časovou tíseň všechno poctivě zpracovala, ztráty nebyly téměř žádné. Z části jsem uvařila marmeládu, zbytek šel do sklenic, jako kompot, navíc to samé v DIA provedení. Samozřejmě, že jsem se pořádně namlsala, jak jinak?

Hlásím pro letošek hotovo!! Tedy s meruňkami, ještě mne nějaké to konzervování čeká.

Ze zahrady se nikdy nevracím s prázdnou. Na několika místech mi vyrostla divizna. Z počátku se mi do sušení moc nechtělo, protože mi v minulých letech většinou kvítky nakonec zčernaly. Ale letos jsem použila sušičku, která proces urychlí a zatím to vypadá slibně. Už mám plný košík sušených kvítků, které nádherně medově voní.

Afrikány jsem vyfotila v Podzámecké zahradě v Kroměříži, ale doma jich mám také plno.

Nakonec malá kytička měsíčku zahradního na filetové prostírce, kterou uháčkovala a mně věnovala sestra Květa...

Přeji všem příjemný víkend a dovolenkářům pohodovou dovolenou.

Prázdninově

Prázdninovat se u nás začalo už první neděli, když jsme přivezli naše dvě vnučky Anežku a Markétku. Markétka je starý mazák, bude jí 8 let, zato čtyřletá Anežka je teprve táborník - začátečník a protože jsou sestřičky, dalo se předpokládat, že se pobyt u babičky zvládne bez stesku a větších problémů. Měla jsem trošku obavy z počasí, protože na pondělí hlásili intenzívní déšť a předpověď se splnila. Od rána pršelo. Nedovedete si představit, kolik kol "Člověče nezlob se" a "Pexesa" jsem musela absolvovat! Bez hádek kvůli drobným švindlům se to samozřejmě neobešlo, ale přežili jsme to ve zdraví.

Druhý den se na nás usmívalo sluníčko, sice skoupě, ale přece. Ráno jsme vyrazili, samozřejmě s dědou a s autem, na jednu mléčnou farmu o které jsem už jednou psala.
Vyzbrojili jsme se velkou PET lahví na mléko z mlékomatu a těšili jsme se na dobré sýry, tvaroh a jogurty, které prodávají v tamním obchůdku. Samozřejmě, že jsme zašli do kravína, podívat se na kravičky, ty byly také na protější pastvině. Malá Anežka je vlastně viděla poprvé. U kravína mohly holky vidět ještě oslíka a stádo koz, jo a několik vlaštovčích hnízd, která ke kravínu patří. Dlouho jsme pozorovali, jak staré vlaštovky krmí svoje mláďátka. To byla pro holky také premiéra a pro mne tak zajímavá podívaná, že jsem úplně zapomněla fotit.

Z poslední návštěvy farmy jsem věděla, že je "nedaleko" odtud útulná hospůdka a louka s daňky a rodinu jsem tam nasměrovala. Šli jsme, šli, pěkně do kopečka a pořád nic. Začala jsem pochybovat, jestli jdeme dobře. Nakonec jsme tam dorazili. Chvilku jsme poseděli v hospůdce, ale více nás lákali daňci.

Měli jsme štěstí, daňci byli celkem blízko.

Jeden byl dokonce velmi zvědavý.

Hospůdku střežil kocour. Na svých cestách jsem si všimla, že kočky jsou nepostradatelným inventářem beskydských hospod. Tento kocour nebyl vůbec přátelský.

Cestou dolů nám opět trošku sprchlo, ale to nám nevadilo. Anežka dostala deštník a Markétka pláštěnku asi o 10 čísel větší, takže si ji musela přidržovat, aby nezakopla. Určitě jsme vypadali legračně, ale aspoň máme na co vzpomínat.

Další dny jsme už strávili na zahradě. Je pravda, že když se holek zeptám, jestli by chtěly na zahradu nebo k počítači, tak zvolí to druhé, je to krutá realita. Nakonec jsem se ale přesvědčila, že jim fantazie nechybí a že si dovedou pěkně pohrát i s obyčejnými věcmi, jako je židle, stará deka, kolíčky na prádlo atd. Tady k nim přibyla další vnučka a bylo veselo...

Hrálo se a také grilovalo, koncem týdne se přijeli na holky podívat rodiče. Mysleli jsme, že to vnučky neunesou a s rodiči se vrátí domů, ale byly statečné a podle plánu ještě zůstaly.

To byl náš první prázdniový týden. Zahrada, ale nepočká, okamžitě je na ní vidět, že ji zanedbáváte. Hned po odjezdu holek jsem nastoupila a opravdu nevím, kam dřív skočit, ale dělám to ráda...

P.S. I houpačka se nezastavila, jenom toho pejska už nemáme...

Poslední prázdninový pátek

Na konci minulého prázdninového týdne jsem musela splatit jeden dluh. Slíbila jsem totiž vnučce Markétce, která bydlí v sousedním městě, že ji ještě vezmu k nám na pár dní. Svůj slib jsem splnila a aby Markétce nebylo smutno, zaskočila k nám její sestřenice Eliška. Holky byly moc hodné, krásně se bavily doma i na zahradě. Za humny ale utíká čas rychleji a slibuje nám možná i nějaké to dobrodružství.

To se naskytlo hned, když jsme se ocitly na cestě obklopené dvěma lány vysoké kukuřice. Vzpomněla jsem si na film "Slavnosti sněženek" a na slavnou scénu s divočákem, no nebylo mi moc dobře. Kukuřice, kukuřice a všude jenom kukuřice... Přiznám se, že sebou do přírody nosím pepřák, ale je mi jasné, že bych asi neobstála (většinou ho mám hluboko v batohu) . Tentokrát jsem si ho dala do kapsy, ale divočák stejně nepřišel .Na druhou stranu jsem zase měla strach, aby se mi holky nepustily hlouběji do lánu. Někde jsem slyšela, jak hledali někoho v lánu s kukuřicí a museli použít vrtulník s termovizí. Zkuste přehlédnout takový lán! Asi moc sleduji krimi zprávy....

Konečně byla kukuřice za námi a my jsme spatřily ovečky, to bylo radosti! Jenom ale do chvíle než ovečky spatřily nás a daly se ve zběsilý úprk naším směrem. Naštěstí louka byla ohrazená, ale pletivo s obrovskými oky nevypadalo moc bezpečně.

Ovečky se zastavily a když viděly, že jsme lakomé a nic jim neneseme, prostrčily hlavy drátěnými oky a začaly se pást.

Brzy jejich zájem opadl, ale pro holky to byla zajímavá podívaná.

Kukuřici lemovaly lopuchy s bodláky a obrovskými listy. Jako správná babička jsem si zavzpomínala na svoje dětství a vyprávěla vnučkám, co jsme s lopuchy (u nás se říkalo "lopouny") všechno podnikali. Když pominu léčivé účinky, je to opravdu všestranně použitelná rostlina a holky to hned vyzkoušely od ozdoby do vlasů ve formě jednoho bodláku omotaného "vlasy" z kukuřičných klasů až po apartní deštníčky. A pak, že hračky jsou drahé!

Není to krása?

Už zase fotím!

Tak už mám opět foťáček! Tentokrát je ale jenom můj! Má to být ještě dodatečný dárek k červnovým narozeninám. Chtěla jsem takový, co se vejde do kapsy, tak aby nepřekážel na krku a já netrnula hrůzou, abych ho nevykoupala ve sněhové závěji, jak se to stalo mé kamarádce.

Hned první den jsem pobíhala po zahradě a fotila, co mi přišlo do cesty. Lépe řečeno se učila s ním zacházet...

Trošku více sluníčka, ale stále dolaďuji a dolaďuji...

Víkend jsem strávila ve svém rodném Kojetíně u přátel. Probíhaly tam tradiční hody, to znmená plno barev a krásných lidiček, bez foťáku si to nedovedu představit.

Sestra, která zde žije, přinesla na svém blogu celou reportáž, tentokrát jsme se spolu skoro neviděly, ale nahradíme si to určitě jindy...

A tady jsem už zase doma. Dareba Tony, sousedův kocour, alespoň doufám, že je to kocour, drzý a zvědavý...