Konečně jaro

 

Dne 20. března k nám konečně přijde jaro. Tento den je také mezinárodním dnem štěstí a mezinárodním dnem vrabců. No proč ne? Ptáčci mne tuto zimu zklamali, protože málo navštěvovali moje krmítka. Asi měli někde u sousedů větší lahůdky. Teď je není vidět, ale o to víc jsou slyšet, už od časného rána.

Nafotila jsem svoje kytičky. Lýkovec kvete už v zimě.

Když sluníčko svítí, hned je lepší nálada a ty barvičky!

Čím jsem starší, tím víc nemám ráda zimu, není nad teplíčko.  Jenom té práce na zahradě je nějak víc.

Na jaře se v naší rodině začíná slavit a já vyrábím svoje "babiččiny" dortíky, někdy jen tak piškotové, většinou ale ořechové s vlastní marmeládou a pořádně prolité rumem. Tento je pro vnučku Elišku. Když jsem jí psala jedničku, zrovna jsem začínala blogovat. Čas neúprosně letí...

Tady už je číslo vyšší.  Můj dort je poznat, ten druhý pekla snacha, ona je hodně šikovná (ale vynechává rum...😁)

Občas si vyjdu s kamarádkami a stane se, že se k nám někdo přidá, jako tento statný fešák. Tady se zdá, že i on vyhlíží jaro, ale spíš nějakou kočičku...

Brzy se to klem vody zazelená, ale dobrá zpráva, medvědí česnek už roste!

Přeji vám krásné jarní dny.

Druhý měsíc, druhý článek

V poslední době se mi nějak nechce psát. Když vidím, jak jste všichni pilní, tak se stydím. Od mého  minulého psaní byla u nás asi největší událost, když vnučka přinesla ze školy covid. Nepomohla ani důsledná izolace, covid skočil i na mne a stejně tak i na ostatní rodinné příslušníky. Naštěstí to u všech proběhlo bez větších obtíží.

Ve volných chvílích jsem hodně četla. Nejvíc na mne zapůsobila kniha Karin Lednické Šikmý kostel II.

O prvním dílu jsem se zmínila nedávno. Snad proto, že se děj odehrává v našem kraji, možná proto, že syn také 14 let fáral, ale hlavně proto, že jsem se dozvěděla plno informací o česko-polských vztazích  z období před I. světovou válkou do konce té druhé, bylo pro mne čtení obou knih velmi silný zážitek. O Karin Lednické se v poslední době hodně píše. Někoho to téma přitahuje, někoho odrazuje. U mne je jednička.

Poslední, VII. díl Husitské epopeje Vlastimila Vondrušky jsem dočetla rovněž nedávno.

Pro ty, kterým se první knihy budou zdát moc obsáhlé (každá cca 600 stránek), dávám tip na tuto knihu. Holky od spitfirů jsou mladé ženy s oprávněním řídit letadlo, které se dobrovolně přihlásily, aby britským vojákům ve II. světové válce tzv. přemísťovaly bojové letouny na určené místo. Kniha má svůj krásný příběh.

Kniha Utajená dcera je příběh o nechtěných adopcích novorozenců, které probíhaly ještě koncem minulého století v Austrálii. Bude se určitě líbit.

Třeba jsem někomu z vás dala tip na dobré čtení.  Mějte se pěkně.

První v tomto roce

 Leden nám pomalu končí a já jsem nějak zaspala a nic doposud nenapsala...

Tak alespoň něco. Vkládám sem snímky z minulé středy, které věnuji Fukčárince, ona bude vědět proč. Sluníčko svítilo a venku to vypadalo jako na jaře. S mými kamarádkami není problém  domluvit se ze dne na den a vyrazit na vycházku po okolí. Přesněji kolem přehrady Olešné u F-M.

Na hladině byly k vidění zbytky ledu, v pozadí Lysá hora.

Kachničky tady hledají zimní útočiště, v pozadí hráz a frýdecko-místecká zástavba.

Přehrada Olešná tvoří sportovní a odpočinkové zázemí města F-M a okolí. Jsou zde místa pro táboření a rybaření, plno hospůdek a posezení, dobře vybavené dětské hřiště, venkovní i krytý aquapark. Kolem přehrady vede cyklostezka, kterou v zimě využívají i běžkaři. Poprvé jsme se tu setkaly s výběhem pro lamy, pravděpodobně nějaká atrakce pro děti.

Nejsou to sympaťáci?

I jiná zvířátka zde můžeme potkat. Slečnu doprovázeli ještě další dva pejsci.

Procházka se vydařila zvláště, když nám k tomu svítilo sluníčko, to je hned lepší nálada. Dneska už zase máme klasickou zimu, ale já se těším na jaro.

A přece byly bílé

Nakonec se nám splnilo přání a Vánoce byly bílé. S vnučkami jsme podnikly tradiční vánoční výpravu za zvěří. Já jsem zabalila proviant (mrkev, suchý chleba, kaštany z podzimního tvoření atd.) a vnučky zase svoje nezbytné mobily, selfie tyč a šlo se.

 

Atmosféra venku byla taková zvláštní, tichá, tajemná a smogová. 

V přírodě bylo ale dobře, ve městě už ten smog byl znát.

U krmelce to vypadalo jinak, podotýkám, že bylo 14 hodin odpoledne. Je vidět, že zvířátka krmelec navštěvují.

Na zpáteční cestě vykouklo i kousek modré oblohy.

Našly jsme hromadu dřeva a já jsem holky donutila, odtrhnout oči a ruce od mobilů a věnovat se jiné činnosti i když jenom na chvíli...

Přeji vám, milí blogoví přátelé, do nového roku hlavně hodně zdraví, ostatní se dostaví samo. Našim dětem a vnukům přeji, aby častěji odtrhli oči od mobilů a více se rozhlíželi kolem. Abych pravdu řekla, dost mne ty jejich aktivity děsí.

Přání

 

Milí blogoví přátelé, děkuji vám za dlouholetou přízeň. Letos v listopadu to bylo 12 let, kdy jsem si svůj blog v potu tváře sama vybudovala. Tento rok byl pro mne velmi těžký, ale takový už je život. Vždycky jsme se doma snažili, pokud možno, všechno brát s humorem a to mi pomáhá i teď. Moje aktivita už není, to co bývalo, ale stále mne těší se s vámi setkávat, obdivovat váš um, vtip a píli. Přeji vám jenom to nejlepší.

Trošku vánoční parády

Máme tady už druhý adventní týden a tady je dnešní pohled z okna. Prostě paráda!

Zvonečky. Toto je zase ta moje korálková paráda, po večerech vyráběná.

Věnečky

Rampouchy, zavěšené vypadají lépe.

Od korálek se pomalu přesunu k troubě a k cukroví. Mějte se pěkně a v poklidu užívejte adventní čas.