Ladislav Zibura

 

Když jsem poprvé slyšela jméno autora, spojovala jsem si ho s obrázkem na této knížce. Myslela jsem, že je to starší pán s cestovatelskými zkušenostmi. Potom jsem se stala pravidelným posluchačem  Českého rozhlasu Dvojky, kde každým týdnem předčítali z jeho knih. Zjistila jsem, že Ladislav Zibura je ten maličký blonďatý človíček dole na obrázku, že je to celkem mladý člověk a že svoje cesty začal podnikat ve velmi ranném věku. Není to cestovatel v pravém slova smyslu, ale je to poutník, což je velký rozdíl. Na svých cestách chodí většinou pěšky ( kromě přesunů mezi kontinenty a státy ).

 

K přečtení jsou ještě tři další knihy, ale já jsem četla zatím jenom knihu "40 dní...", kterou vřele doporučuji, ty ostatní si také ráda přečtu. Obsah nebudu prozrazovat. Když jsem si ji půjčovala v knihovně, zjistila, jsem, že je o knihy Ladislava Zibury velký zájem.  

To ale bylo ještě v loňském roce. Letos musím zatím vystačit s vlastními knížkami. Ty z knihovny mám přečtené, okénko naše obecní knihovna nevlastní, ale program v počítači funguje a já mám poštu plnou upomínek, nemám si jich prý všímat....

Naštěstí mám ve své knihovně hodně nových nepřečtených knížek. Pro mne a pro mnoho mých známých jsou knížky důležité, bohužel pro mnoho mladých a dětiček je to něco nepotřebného, s čím ho dospělí otravují. Je mi z toho smutno, ale nezměním to.

Určitě si od prince Ládíka, jak si autor říká,  něco přečtěte, stojí to za to.

Příroda se probouzí

 Příroda se probouzí a dělá to rychle, až se člověk nestačí divit. Ještě před týdnem jsme se potýkali se sněhem a už tu máme jaro.

Toto je procházka z předminulé neděle, kdy jsme si vyšli na nedalekou rozhlednu. Cesta byla zledovatělá a turistické  hole byly na místě.

Rozhledna na kopci Kabátice v Chlebovicích u F-M, cíl naší cesty.

A tady je zasloužená odměna ve formě nádherných výhledů na okolní krajinu a nejistých výhledů na cestu zpět. Nakonec jsme sestup zvládli bez potíží. Tak to byla neděle 21.2.2021.

Tady jsou fotky z vycházky z neděle 28.2.2021, tedy ze včerejška, která se uskutečnila pouze po blízkém okolí. Jehnědy jsou plně rozkvetlé a letadla už také více létají.

Příroda je ještě taková ušmudlaná a neučesaná, ale co bychom chtěli po týdnu?

Vracíme se zpět na zahradu. Krokusy vyrůstají před očima.

Kdybych věděla, že to půjde tak rychle, tak okolí trošku vypleju, ale sluníčko je rychlejší.

Lýkovec kvete někdy už od listopadu.

Vypadá to, že jaro prožijeme letos stejně, jako vloni, s určitými omezeními.  Příroda ale funguje stále stejně. Poskytuje relax, pohodu a radost a to zadarmo!  A navíc je tam hodně místa pro všechny. Bohužel, si mnozí myslí, že to potěšení najdou spíše v davu a s oblibou se srocují i v té přírodě, jako ovce. 

Radujme se ze sluníčka a kytiček a vyhýbejme se škarohlídům, neboť veselá mysl je půl zdraví.

O robotku Emílkovi

Tento článek se chystám napsat od podzimu, kdy jsem se definitivně rozhodla jednat. Při telefonickém hovoru se sestrou jsem musela odpochodovat na naši obrovskou chodbu, protože v poslední době mne nějak zlobí signál. Opřená o skříň jsem pozorovala velký ušmudlaný  prostor, který čekal na očistu a řekla jsem si a dost! Na co máme roboty! Reklamy ani zkušenosti známých mne doposud nepřesvědčily, protože jsem nedůvěřivá konzerva. Tentokrát ale mé rozhodnutí bylo pevné. Hned druhý den jsem navštívila ve městě značkovou prodejnu ( to zrovna byly obchody otevřené ). Paní prodavačka mi nadšeně vyprávěla, jak se zmíněné zboží dobře prodává, hlavně jako dárek a také jako společník osamělým seniorům. To mne zaujalo. Paní mi vyprávěla, jak jí jeden senior s vděčností vyprávěl, že už ani nemusí do parku, ale že si pustí robota, doma a na koberec mu  sype drobečky a pozoruje, jak mu jeho společník pěkně uklízí. No odolejte!

Tak jsem si nesla domů velkou krabici s novým pomocníkem. Když jsem podle návodu doplnila potřebné příslušenství  a několikrát si přečetla pokyny ke spuštění, mohl robot předvést, co umí. No a také, že se předvedl. Šmejdil všude možně, metličkami, které nejsou na obrázku vidět, vymetal poctivě každý kout a najednou rána a ticho. Jdu se s hrůzou podívat, co se stalo a  vidím hračku, kterou jsme hodně dlouho hledali. A pak robot "vyplivnul" ještě pár takových kousků a dostal náležitou pochvalu. Pozorovat kluka při práci bylo, no radost pohledět. Musím říct, že brzy dostal také svoje jméno, on už nějaké to tovární jméno měl, ale my jsme mu dali jméno Emil. Pamatujete na robota Emila? Seriál mého dětství. 

Robot Emil se stal právoplatným členem naší rodiny. Drobečky mu sice nesypeme, on si je najde sám a ještě i jiné dávno zapomenuté věci. Občas se zamotá do spleti kabelů za počítačem, ale i to se vždy  bezbolestně vyřešilo.

Nedávno mi můj vnuk Staník, se kterým si pravidelně voláme, řekl : "Babi, nebuď smutná, máš přece Emila."  

Upozorňuji, že tento článek není reklama..

Radost z maličkostí

Říká se, že si člověk má denně udělat alespoň maličkou radost a hned mu bude lépe na světě. Někdy mu ta  radost spadne přímo z nebe.

Jak známo, teď zrovna nemám a ani v minulých dnech jsem neměla veselé období. Když jsem tak po velkém větru uklízela sníh, padlo mi oko na něco neobvyklého. Bylo to takové maličké a zvláštní na tom bílém podkladu. Červená kulička uvězněná v béžové klícce. Větrem ošlehaný oranžový lampiónek mochyně židovské. Nikdy jsem mochyni v tomto stadiu neviděla. Úlovek jsem si odnesla domů, snad mi přinese štěstí...

Nevím, jestli mi zrovna sníh přinese štěstí, ten je nám starším spíš na obtíž i když na obrázku vypadá moc dobře, zvlášť s modrou oblohou v pozadí. Jenomže jste-li majitel nemovitosti, musíte se postarat o jeho úklid, což není zrovna příjemné a  navíc to na sněhu klouže a to už není vůbec dobré. Tak doufám, že tu zimu nějak přečkám ve zdraví a těším se na jaro a trošku tomu těšení pomáhám.

Snad se sluníčkem a jarem přijde už konečně něco lepšího, veselejšího. 

Vzpomínka

 

V jednom z předešlých článků jsem psala, že konec minulého a začátek nového roku byl pro mne a celou naši rodinu  neveselý, když jsme museli odvézt manžela s těžkou mozkovou příhodou do nemocnice. Stalo se to 29.12.2020. Od té doby už jsem s ním nikdy nemluvila, jenom jsem za ním každý den chodila a držela ho za ruku. Od první chvíle jsme věděli, že boj bude marný.  

Manžel odešel v pátek 22. ledna 2021. Prožili jsme spolu krásných 43 let.

Během dvou let se nám narodili tři kluci jako buci, dnes už to jsou zasloužilí tátové. Zažili jsme mnoho dobrého, občas i zlého. Tak už to v životě chodí. Jenom v tom běhu a denním stresu jsme málokdy zavzpomínali, snad až v posledních letech, ale k prohlížení starých fotek, které jsme plánovali, už nedošlo.

Na současných fotkách už byste nás nepoznali, ale humor manželovi zůstal do poslední chvíle. Vyplakat se člověk musí, ale život jde dál...

Divočina

 Když nám po první karanténě znovu otevřeli knihovnu, nabídla mi paní knihovnice tuto knihu:

Mám ráda cestopisy a kdybych byla mladší a měla peníze, tak bych cestovala a cestovala... To u nás v knihovně ví a tak mi sem tam přihodí něco, co by mne mohlo zajímat. V knížce popisuje jedna česká dívenka svoji dlouhou cestu "Pacifickou hřebenovkou", jak zní titul. Na knížku jsem se těšila, ale hned na začátku jsem ji odložila. Určitě je zajímavá, má plno fotek, ale prostě mi nesedla. Paní knihovnice se divila a potom zalovila v regálu a přinesla mi tuto knihu :

 

Je to tentokrát americký bestseller, napsaný podle skutečné události, kterou prožila sama autorka. Na motivy knihy byl natočen i film. Do knihy jsem se hned začetla a jedním dechem jsem ji přečetla až do konce. Tak jsem se dozvěděla, co že to je ta výše uvedená Pacifická hřebenovka - Pacific Crest Trail.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pacific_Crest_Trail

Autorka nebyla žádný sportovec a cesta, kterou postoupila úplně sama, jí měla sloužit k nějaké rekapitulaci jejího života (tenkrát jí bylo 27 let, zemřela jí matka a ona byla čerstvě rozvedená atd.)

Knížku vřele doporučuji. Možná, že si později přečtu i tu první a budu srovnávat. Každopádně obdivuji všechny, kteří se na takovou cestu vydají...