O robotku Emílkovi

Tento článek se chystám napsat od podzimu, kdy jsem se definitivně rozhodla jednat. Při telefonickém hovoru se sestrou jsem musela odpochodovat na naši obrovskou chodbu, protože v poslední době mne nějak zlobí signál. Opřená o skříň jsem pozorovala velký ušmudlaný  prostor, který čekal na očistu a řekla jsem si a dost! Na co máme roboty! Reklamy ani zkušenosti známých mne doposud nepřesvědčily, protože jsem nedůvěřivá konzerva. Tentokrát ale mé rozhodnutí bylo pevné. Hned druhý den jsem navštívila ve městě značkovou prodejnu ( to zrovna byly obchody otevřené ). Paní prodavačka mi nadšeně vyprávěla, jak se zmíněné zboží dobře prodává, hlavně jako dárek a také jako společník osamělým seniorům. To mne zaujalo. Paní mi vyprávěla, jak jí jeden senior s vděčností vyprávěl, že už ani nemusí do parku, ale že si pustí robota, doma a na koberec mu  sype drobečky a pozoruje, jak mu jeho společník pěkně uklízí. No odolejte!

Tak jsem si nesla domů velkou krabici s novým pomocníkem. Když jsem podle návodu doplnila potřebné příslušenství  a několikrát si přečetla pokyny ke spuštění, mohl robot předvést, co umí. No a také, že se předvedl. Šmejdil všude možně, metličkami, které nejsou na obrázku vidět, vymetal poctivě každý kout a najednou rána a ticho. Jdu se s hrůzou podívat, co se stalo a  vidím hračku, kterou jsme hodně dlouho hledali. A pak robot "vyplivnul" ještě pár takových kousků a dostal náležitou pochvalu. Pozorovat kluka při práci bylo, no radost pohledět. Musím říct, že brzy dostal také svoje jméno, on už nějaké to tovární jméno měl, ale my jsme mu dali jméno Emil. Pamatujete na robota Emila? Seriál mého dětství. 

Robot Emil se stal právoplatným členem naší rodiny. Drobečky mu sice nesypeme, on si je najde sám a ještě i jiné dávno zapomenuté věci. Občas se zamotá do spleti kabelů za počítačem, ale i to se vždy  bezbolestně vyřešilo.

Nedávno mi můj vnuk Staník, se kterým si pravidelně voláme, řekl : "Babi, nebuď smutná, máš přece Emila."  

Upozorňuji, že tento článek není reklama..