Můj první kváskový

Samozřejmě, že je řeč o chlebu. Původně zde měl být článek o mé cestě do Prahy, kterou jsem podnikla začátkem týdne, ale pečení kváskového chleba s mou cestou také souvisí. Švagrová Maruška totiž peče tyto chleby několik let a snad se na mne nebude zlobit, když řeknu, že je to takový její koníček. Byla jsem zvědavá, jaký je rozdíl mezi chlebem, který občas upeču v domácí pekárně z předem zakoupené směsi nebo z vlastní směsi za použití droždí. Obětovala jsem instruktáži jedno pražské dopoledne a nelituji. Z Prahy jsem si kromě fotek a příjemných zážitků odvážela ve skleničce čerstvý kvásek do začátků.

Na pečení chleba je třeba se předem připravit a chce to víc času, proto jsem se k pečení dostala až včera večer a dnes dopoledne. Omlouvám se, že moji fotodoukumentaci nebude doprovázet recept, ten si musím nejdřív dát trošku dohromady, ani vlastně nevím, jak jsem se ke konečnému cíli dopracovala, ale byla jsem sama překvapená výsledkem.

Takto vypadá kvásek před vlastní přípravou těsta

Kvásek s ostatními ingrediencemi kvalitně umíchá domácí pekárna.

Těsto by mělo ještě dále kynout, nejlépe v proutěné ošatce, kterou zatím nemám, tady mi pomohla keramická forma a pomoučená utěrka.

Chleba, vyklopený z formy na plech s pečícím papírem

Hotový chléb, pravda, trošku neforemný, ale chuťově jako od Marušky.

V řezu prý jako z obchodu, ale to se nesmí říkat...

Maruško povedlo se, ani nevím jak. Trošku jsem improvizovala, trošku vzpomínala, nový kvásek odpočívá v lednici. Snad se do toho zase brzy pustím. Uvidíme.

Informace o pečení za použití kvásku najdete zde

Pozdrav z lesa

Minulou neděli jsem se vydala prozkoumat nedaleký les, jestli "rostou". No vlastně jsem, tak jako vždy, tvrdila, že se jdu jenom projít a kdyby náhodou někde něco rostlo... Do lesa zásadně nenosím košík, protože bych neunesla tu ostudu, kdybych si ho odnášela domů prázdný... Košík nahradí plátěná taška, je skladná, pěkně luftuje a při neúspěchu se schová do batohu a před ostatními houbaři se dělá, jakoby nic...

Pár jedlých hub jsem přece jenom našla, byla z nich celkem obstojná houbová polévka.

Muchomůrka samozřejmě zůstala na svém místě.

A kůrovec kůru kouše... Bohužel, je toho u nás v okolí plno.

Najdi žábu...

Dřevěné stavby před námi byly postaveny za několik měsíců, v zimě byl pozemek ještě prázdný. Dneska jde všechno rychle.

Aby ta taška nebyla tak prázdná, nasbírala jsem si ještě nějaké další lesní poklady.

Jeřabiny jsem připevnila na věneček z psího vína, o kterém jsem se zmínila v minulém článku. Mám jich už vyrobených několik. Tento visí na vstupních dveřích.

Kdo si hraje, nezlobí!

A pro všechny jeden pozdrav od srdce.

Včera u nás celý den pršelo, dnes na oplátku zase svítilo sluníčko, ale už zase slyším déšť, myslím, že porostou...

Barvy pozdního léta

Vítám vás u nás na zahradě. Původně jsem měla vybranou rubriku "Podzim" a nadpis "Barvy podzimu", ale uvědomila jsem si, že na takové téma je ještě týden čas a že bych mnohé pozlobila, to ale nemám vůbec v úmyslu. Zloby a smutku je na světě až moc. Barvy dovedou možná trošku potlačit splín, či pochmurnou náladu, popřípadě jiné neduhy.

Toto je naše chlouba. Broskev, kterou mi darovala už před pár lety sestra z Hané. Letos nám přinesla bez zvláštní péče první velkou úrodu. Podotýkám, že jsem fotila včera, t.j. 13.9.2013. U nás na severu už to tak chodí, jsme trošku opoždění...

Další potěšení, které je zrovna "v sezóně". Švestičky z naší zahrádky jdou především do kvasu. Pozor! Všechno je jak má být, žádný metanol! Už roky máme velmi kvalitní slivovičku. Ale i na ten švestkový koláč pár švestek zbude.

Pár hroznů na okrasu a na chuť, ty nebudou zkapalněny. Málem bych na ně zapomněla.

Dýně k podzimu patří, někdy mi připadá, že je pěstuji především pro barvu. Hodně jich zůstane nezpracovaných, ale tyto maličké vloni uplatnění našly. Zkusila jsem z nich výbornou polévku a letos jsme je grilovali s masem. Ochucené jsou výborné. Také jako dekorace působí velmi dobře.

Když už jsme u těch dekorací, inspirovala mě Květa se svými věnečky ze psího vína. Psím vínem jsme dost ovíjeni, takže materiálu je u nás dost a dost. Můj první pokus, jenom tak narychlo upletený. Je pravda, že s materiálem se pracuje dobře, protože je velmi poddajný.

Sousedova kočka. Tak trošku k nám patří, protože přes den spí pod přístřeškem na dvoře, ale pohladit se nedá. Asi začnu podle Jarmilky tvořit seriál "Najdi kočku".

U slunečnic vždycky žasnu nad tím, co příroda dokáže. Neodpustila jsem si ukázat ještě jednu na závěr.

Užívejte si posledního letního týdne a mějte se sluníčkově...

Zelí z cukety

Zahrádkáři mi dají za pravdu, že když se zasadí pár sazejic cuket a rok se vydaří, nastane veliký problém. Co s nimi? Půl rodiny je nemusí, přátelé, sousedi a známí už byli obdarováni... Ve sklípku je sice místo, ale není nad čerstvoučkou mladou cuketu. Já jsem letos zatím upekla cukeťák naslano, pár cuket jsme usmažili a už podruhé jsem se pustila do zelí.

Jedna velká cuketa se oloupe, zbaví jadérek, nastrouhá a potom už se připravuje, jako klasické zelí tak, jak to má každý rád.

Cuketové zelí, pečené kuřátko a karlovarský knedlík (kupovaný). Vyzkoušejte, uvidíte. Jenom upozorňuji, že cuketové zelí je potřeba pořádně ochutit. Já mám ráda zelí kyselejší.

Nakonec malá vychytávka o kterou se chci podělit. Občas sleduji pořady o vaření a všimla jsem si, že někteří kuchaři používají cca 30-40 cm dlouhou pinzetu k obracení masa na pánvi a nejenom k tomu. Zdálo se mi to velmi praktické. Máme doma něco podobného ke grilování, ale tato pinzeta je úplně o něčem jiném. Samozřejmě jsem se po ní začala pídit, nakonec ji dostal můj muž k svátku od syna, ale stejně je moje! Nejenom, že se s ní krásně obrací maso a jiné potraviny na pánvi. Při porcování se dá kuřátko krásně přidržovat, aniž by se člověk popálil, dá se jí i míchat atd. Možná, že to pro mnohé není nic nového, pro mne to tedy bylo. Snad se bude někomu moje zkušenost hodit.

Poslední prázdninový pátek

Na konci minulého prázdninového týdne jsem musela splatit jeden dluh. Slíbila jsem totiž vnučce Markétce, která bydlí v sousedním městě, že ji ještě vezmu k nám na pár dní. Svůj slib jsem splnila a aby Markétce nebylo smutno, zaskočila k nám její sestřenice Eliška. Holky byly moc hodné, krásně se bavily doma i na zahradě. Za humny ale utíká čas rychleji a slibuje nám možná i nějaké to dobrodružství.

To se naskytlo hned, když jsme se ocitly na cestě obklopené dvěma lány vysoké kukuřice. Vzpomněla jsem si na film "Slavnosti sněženek" a na slavnou scénu s divočákem, no nebylo mi moc dobře. Kukuřice, kukuřice a všude jenom kukuřice... Přiznám se, že sebou do přírody nosím pepřák, ale je mi jasné, že bych asi neobstála (většinou ho mám hluboko v batohu) . Tentokrát jsem si ho dala do kapsy, ale divočák stejně nepřišel .Na druhou stranu jsem zase měla strach, aby se mi holky nepustily hlouběji do lánu. Někde jsem slyšela, jak hledali někoho v lánu s kukuřicí a museli použít vrtulník s termovizí. Zkuste přehlédnout takový lán! Asi moc sleduji krimi zprávy....

Konečně byla kukuřice za námi a my jsme spatřily ovečky, to bylo radosti! Jenom ale do chvíle než ovečky spatřily nás a daly se ve zběsilý úprk naším směrem. Naštěstí louka byla ohrazená, ale pletivo s obrovskými oky nevypadalo moc bezpečně.

Ovečky se zastavily a když viděly, že jsme lakomé a nic jim neneseme, prostrčily hlavy drátěnými oky a začaly se pást.

Brzy jejich zájem opadl, ale pro holky to byla zajímavá podívaná.

Kukuřici lemovaly lopuchy s bodláky a obrovskými listy. Jako správná babička jsem si zavzpomínala na svoje dětství a vyprávěla vnučkám, co jsme s lopuchy (u nás se říkalo "lopouny") všechno podnikali. Když pominu léčivé účinky, je to opravdu všestranně použitelná rostlina a holky to hned vyzkoušely od ozdoby do vlasů ve formě jednoho bodláku omotaného "vlasy" z kukuřičných klasů až po apartní deštníčky. A pak, že hračky jsou drahé!

Není to krása?

Domácí Lučina

Tak už jsem podlehla i já. Recept na domácí Lučinu oběhl hodně blogů. Já jsem ale z těch lidí, kteří dlouho vyčkávají než se do něčeho nového pustí. Když jsem se tedy konečně rozhoupala a recept prostudovala, zjistila jsem, že se jedná o velmi jednoduchý postup a dala se do díla.

Opatrně jsem ručně smíchala 400 g jogurtu se 200 g smetany (použila jsem Vesnický z Lidlu se 2,5 % tuku). Do cedníku jsem vložila pláténko a nalila směs. Pod cedník jsem umístila misku na odkapávání vody. Celé toto zařízení jsem na 24 hodin uložila do chladničky.

Toto je konečná fáze. Lučinu uchovávám v chladničce v plastové krabičce s víčkem a potvrdím všem přede mnou, že se jedná o velkou delikatesu, kterou v obchodě nekoupíte. Lze ji dochutit "naslano" nebo i "nasladko", fantazii se meze nekladou.

P.S. Mám ještě jednu zkušenost. Čirou náhodou jsem objevila recept na Lučinu light. To, když mi při nákupu praskl po celé délce kelímek s jogurtem . Doma jsem prasklý kelímek s jogurtem vložila do nádoby a odložila do chladničky. Za pár dní jsem se k jogurtu vrátila s obavami, že už asi nebude k jídlu. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem v kelímku našla prostě Lučinu light. Voda vytekla otvorem do misky a zůstala jenom tužší bílá hmota s 2,5% tuku. A co víc, dala se jíst !