Dortománie

Obdivuji blogery a blogérečky, kteří píší svoje články denně nebo alespoň obden. To se mi nemůže stát. Ne že bych neměla o čem, ale někdy to prostě nejde a nejde. Jako třeba teď. Zrovna jsme přišli z návštěvy

Kdo pozdě chodí

Na Pustevny do Beskyd se jezdí vždy začátkem roku nejen lyžovat, ale také obdivovat obrovské sněhové a ledové sochy. Nikdy jsem se této události nezúčastnila, nemám ráda davy lidí, které tam v každém ročním období vždycky potkáte. Zlákaly mě ale překrásné fotky kamarádky, ta se tam byla podívat týden před tím. Nášemu dámskému turistickému spolku se stále nedařilo domluvit na vhodném termínu a cestu jsme odkládaly až do minulého čtvrtka. Kdo si trošku vzpomene ví, že ve středu přes den a potom celou noc pršelo, takže si naši bližní ťukali významně na čelo, když jsme brzy ráno vyrazily na autobus.

Naštěstí ráno už nepršelo a autobus nás téměř bezpečně dopravil na místo. Téměř říkám proto, že když jsme vystoupily, pěkně to po tom dešti klouzalo. Nakonec se můžete přesvědčit sami. Před slavnými Jurkovičovými stavbami je sám led. Kromě ledu pod nohama to ledově profukovalo a na ten den slibované sluníčko svítilo jenom do údolí.

Samozřejmě, že jsme byly zvědavé na sochy, ale jak praví nadpis : "Kdo pozdě chodí..."

Déšť vykonal své. Toto jsou torza ledových soch, které původně byly chráněny přístřeškem a dokonce byly osvětleny.

Čtyři ledové tabule si ale zachovaly i teď svoje kouzlo

Ledový trůn musel pěkně studit neznámého pána do pozadí, ale my jsme se, samozřejmě, také na něm vyfotily

Neznámý opět zapózoval u statné gorily

Sluníčko opravdu bylo skoupé, ledový vítr byl nepříjemný a led pod nohama, to bylo to úplně nejnepříjemnější. Rozhodly jsme se počkat na sluníčko v teple hospůdky a s talířem dobré valašské kyselice. Do večera jsme ale čekat nemohly a zvolily jsme tu nejschůdnější pěší cestu do údolí.

V takovém počasí se fotky moc nevyvedly, abych pravdu řekla, foťák jsem zavřela do batohu, protože mě prsty pěkně zábly a také jsem měla strach, aby neskončil někde objektivem ve sněhu, což by byl jeho konec a navíc je stále vypůjčený. V údolí pěkně svítilo sluníčko a my jsme se dohodly, že výlet nebyl zase tak úplně ztracený, vlastně bylo to fain.

Bílá

Zimu nemám moc ráda. Když jsem se před lety přestěhovla z rovinné Hané blíže k horám, měla jsem jasnou představu, že se určitě zdokonalím v zimních sportech, hlavně v lyžování. To proto, že mě okouzlila krásně osvětlená sjezdovka, která je v naší vesnici už hezkou řádku let. Bohužel nestalo se tak, nějak stále nezbýval čas. Propásla jsem i běžky a dnes už mám panickou hrůzu stoupnout si na všechno, co se na sněhu pohybuje. Zrovna nedávno mě jedna moje kamarádka přemlouvala, abych běžky vyzkoušela. Srach z polámaných starých kostí byl ale silnější.

V zimě je mi prostě zima a potom ty hromady sněhu, které se musejí odklízet a také to někdy dost klouže...

Přesto jsem se včera s naším dámským turistickým spolkem vydala do přírody. Sníh byl po noční nemalé nadílce krásně bílý a nějakou dobu nám po cestě ještě sněžilo. Foťák jsem sice měla, ale ono se při chůzi a sněžení špatně fotí. Takže mám jenom pár fotek.

Mezi stromy není pole nebo louka, ale zamrzlá a zasněžená přehrada

Společně jsme ušly hodně kilometrů. U přehrady jsem se oddělila, protože pro mne bylo výhodnější ujít ještě několik kilometrů do naší vísky, než jít s ostatními do města a odtud domů autobusem. Celou cestu jsem šla úplně sama, chvíli mě doprovázel nějaký zatoulaný pejsek, ten ale někde zmizel. Cesta pro mne nebyla neznámá, ale já jsem si uvědomila, že jsem tudy nikdy nešla sama. Byl to krásný zážitek. Ticho, čisto, bílo. Jenom pro mne...

Už také peču muffiny

Do loňského roku jsem tento pamlsek jenom ochutnávala u svých blízkých. Když jsem ho jednou velmi pochvalovala snaše, nenápadně se mě zeptala, jestli bych uvítala formu na jejich pečení, jako vánoční dárek. Nenápadně jsem špitla, že určitě. A opravdu mě pod stromečkem čekal balík s formou, velká spousta košíčků a několik hotových směsí do začátků. Do pečení jsem se pustila až bylo všechno vánoční cukroví zlikvidováno, podotýkám, že dvě velké krabice jsou ještě v mrazáku...

Tyto muffiny jsou, vlastně byly, z hotové směsi, ale opravdu byly moc dobré, navíc množství těsta přesně odpovídalo počtu otvorů ve formě.

Dnes jsem se rozhodla péct z vlastního těsta. Recept jsem si našla na internetu, je jich tam hodně jenom si vybrat

To jsou ty dnešní, jsou z tvarohového těsta. Recept nebudu psát, určitě jsou i lepší. Při přípravě těsta jsem dospěla k poznání, že je třeba si trošku pohlídat gramáž. U tohoto receptu vzniklo těsta mnohem více, než bylo třeba. Naplnila jsem ještě 5 dalších papírových košíčků, které jsem pekla společně s těmi ve formě.

Je to veselé pečení...

P.S. Při míchání těsta doporučuji dodržovat základní bezpečnostní předpisy, aby se vám nestalo, to co mně. Když totiž spadne do mísy s těstem za plného provozu míchání elektrickým šlehačem kávová lžička... No bylo to kruté, ale zvládla jsem to bez úrazu, jenom budeme pravděpodobně brzy muset vymalovat kuchyni.

Po všech těch kuchyňských záležitostech jsme s vnučkou vyrazily na zahradu, ale zima nás brzy zahnala zpátky domů.

Prožijte si příjemný víkend a nezmrzněte!

Víkend za pecí

Víkend zlákal určitě mnoho lidí na hory, ale ona ta zasněžená krása, tady u nás v podhůří, není zase tak lákavá. Celý týden bez sluníčka, dost často se smogem, sníh nám ledaskde zešednul, místy i zežloutnul, no a dnes máme všude perfektní kluziště. Do toho všudypřítomná chřipka. Nejlépe je doma u kamen.

Na víkend přijela vnučka a když objevila, že opět vyšívám, postavila si hlavu, že bude vyšívat také. Vybrala si stejný motiv koníka i stejnou barvu, jako já. Protože je to holka paličatá, dostala veškerý materiál i instrukce a pustila se do díla. Tentokrát jsem opravdu žasla, jak jí práce šla pěkně od ruky. Za pár dnů jí bude teprve 10 let. Ostatně posuďte sami. S minimální pomocí, spíše jenom s mou radou, vyšila koníka hned také si vymyslela jeho využití. To už byla další práce pro mne a šicí stroj.

Já jsem měla tohoto koníka už dávno vyšitého, tak jsem se nechtěla nechat zahanbit a také mu našla využití. Ve dvou jde práce lépe od ruky a radost z díla je dvojnásobná...

Přeji pohodový nový týden bez chřipek a zlomenin. Snad se nám to sluníčko také už konečně ukáže.

Polévka z dýně

Dnes jsem se konečně rozhoupala a vyrobila jsem něco, k čemu jsem se už pár let odhodlávala. Uvařila jsem polévku z dýně Hokaido podle Alis.

Dýně jsou u nás vždycky prokletí, protože buď se ten jistý rok vysadí, ale uhynou, někdy malé rostlinky sežerou slimáci nebo se vysadí a přemnoží a potom se nabízejí a ti, kterým je nabízeno zdvořile odmítají. Pěstitelé dýní a zahrádkáři už budou vědět, o čem je řeč. Když už dýně nikdo nechce, uloží se doma ve sklepě a na jaře poloshnilé skončí na kompostu. Vloni jsme si řekli dost, už žádné dýně! Slib jsme dodrželi, ale to by jedna z předloňských nesměla skončit na kompostu. Nevadil jí ani dvacetistupňový mráz a na jaře se ukázala v plné kráse. Úroda byla veliká. Naštěstí to byla dýně Hokaido, jejíž plody jsou mnohem menší, než u klasické dýně.

Příprava polévky je velmi jednoduchá. Oloupaná, na kostičky nakrájená dýně se spolu s jedním bramborem a menší nakrájenou cibulí povaří do měkka v osolené vodě. Přidají se 2-3 stroužky česneku, zeleninový vývar a vše se rozmixuje. Polévka se podává s osmaženými kostičkami pečiva. Alis přidává ještě trošku smetany na ozdobu. Já jsem neměla zeleninový vývar, proto jsem přidala kostku bujónu, myslím, že by stačilo i 1/2 kostky, místo smetany jsem přidala kousíček másla a nakonec jsem do polévky nastrouhla trošku muškátového oříšku.

Byla jsem moc zvědavá na chuť polévky, mile mě překvapila.

Tak to kdysi bylo...