Za soumraku

Včera k večeru jsem vyšla s foťákem vyfotit ale úplně něco jiného a toto se mi povedlo

Co svítí nahoře, to všichni poznají, ale co svítí vlevo dole?

Doprava a dopravní prostředky

Ještě několikrát se chci vrátit k mé cestě po Anglii. Tentokrát se zmíním o svých zkušenostech s tamní dopravou a dopravními prostředky.

Tak toto je naše letadlo, které nás přepravilo z Prahy přes oceán do Leedsu a zpět.

Stejné letadlo, vlevo vozík s batožinou, vpravo se blíží nástupní nohvice (odborníci prominou).

Pohled z letadla na křídlo před odletem, přiznám se, že si nepamatuji, že jsem ještě v letadle vytáhla foťák. Pak už byl  schovaný až do dalšího dne. Všimněte si, prosím, těch mraků, za chvíli už budeme nad nimi a zažijeme, úžasný pohled na širou nádherně bílou neprůhlednou  pláň, ostře svítící slunce ještě v 19 hodin večer a blankytně modrou oblohu, což umožnil hodinový časový posun. Moc mne mrzí, že tento zážitek nemám nafocený, ale kdo to zažil, tak  se mnou jistě bude souhlasit. Otrlí cestovatelé, ať se mi nesmějí a raději nečtou. Ještě musím říct, že mráčky se nakonec slitovaly a v místech přeletu mezi pevninami nám ukázaly moře.

Letadlo letělo v obou směrech podle letového řádu, všechno proběhlo, jak má být, jen ta jazyková bariéra...

Hned po přistání jsem si musela zvyknout na dvě věci, jízdu vlevo a volant vpravo. Před letištěm na nás čekali naši přátelé se svým, v Anglii koupeným autem a se slovenskou navigací. Vydali jsme se na jeden a půl hodinovou jízdu noční dálnicí do Hullu. Tady se musím zmínit , že cestou jsme potkali na několika místech silničáře v plné práci. Prý je to zde běžné.  Na zpáteční cestě, která proběhla odpoledne, jsme žádné dělníky nepotkali.

Druhý den byl krutě pěší, nachodili jsme mnoho a mnoho kilometrů, ale mohla jsem pozorovat dopravu okem chodce. Značný provoz, velké množství osobních aut a autobusů, z větší části patrových. Do toho sem, tam cyklista.

Ten den jsem si s nohama, bolavýma od městské dlažby uvědomila jednu věc, že přes velmi čilý dopravní ruch byla mezi řidiči jakási pohoda nebo tichá dohoda? Vůbec jsem nezaregistrovala nervozitu, bezohlednost  a brutalitu, na jakou jsem zvyklá u nás. Prostě klídek Angličanů. Cestovali jsme většinou patrovými autobusy, obdivovala jsem řidiče, který na úzkých silnicích  a v mini uličkách bravurně zvládal zatáčky. Klid zachovala i kolona, když před námi jelo pomalejší zemědělské vozidlo a to několik kilometrů. Řidič autobusu byl vždycky milý zdvořilý a klidný, při nástupu i při výstupu jsme se vzájemně pozdravili.

Ve městech i městečkách je spousta světelných přechodů a spousta kruhových objezdů, ty větší většinou se světelnou signalizací. Zastávky autobusů jsou velmi čitelně označeny a v některých vám světelná tabule průběžně ukazuje, který autobus má právě přijet.

Trošku zvláštní kruhový objezd - fontána

Tento krásný taxík stál před nádražím

Výletní loď je také dopravní prostředek

Co dopravují lodě v dálce nevím, opravdu jsem je viděla jen z dálky...

Vyhlídkový autobus v Yorku, pěkně jim to tam nahoře profukovalo..

Za tímto vozítkem, jsem se dlouho pídila, abych ho vyfotila.  Podařilo se mi to až poslední den. Původně jsem si myslela, že je to nějaký nový vozík pro invalidy. Vozítka se pohybovala většinou po chodníku a  seděli na nich starší, na oko nepohybliví lidé. Až potom jedno vozítko zastavilo u obchodu a jeho majitel si pěkně po svých došel nakoupit.

Mrzí mě, že jsem nejela vlakem, vlaky mám ráda, ale týden je krátká doba. Mám v plánu napsat ještě jednu reportáž o muzeích, kde se zmíním o muzeu železnice a mám i pár fotek s nádhernými exponáty.

O dopravě jsem zde napsala, všechno, co jsem viděla a zažila. Chtěla bych jen říct, že jsem se i na těch jejich rušných ulicích cítila mnohem bezpečněji než doma.

Opět se omlouvám za kvalitu fotek, na umělecká díla nebyl čas...

Zátiší z křížkem

Dlouho jsem váhala, ale dnes jsem se rozhodla, že představím svůj vánoční polotovar, na kterém ve volných chvílích pracuji. Řekla jsem si, že ho ukáži předem a to mne donutí k jeho dokončení. Já jsem totiž takový člověk, který něco začne, aniž ví, co z toho vznikne a než to dokončí, pokud to dokončí, tak několikrát změní záměr...

Toto je to zátiší, všimněte si prosím, jak mi to barevně ladí..

Důležité pomůcky, bez ktetých nemohu tvořit jsou brýle na koukání a nůžky na párání...

Ještě detail, můj původní záměr je ubrus, na který stuhu našiji, mám už  i látku, stuha je dlouhá jeden metr, ale kde je konečná hvězda, do té doby si vymyslím možná něco jiného..

Barevná procházka

Vloni v tuto dobu nebylo listí na stromech a někdo připomněl, že v půli října už dokonce napadl sníh. Letos podzim hýří barvami, je to nádhera a je škoda toho nevyužít a pokochat se blíže. Zde je pár fotek z mé sobotní procházky

Lesík  nad vesnicí. Svah pod ním je v zimě ideální pro děti na sáňkování, kdysi tam bývalo plno, ale myslím si, že už se nevyužívá

Kdo má dobré oči, uvidí v dáli 2 srny, byly čtyři a i když byly daleko, svítily jim bílé zadečky...

Nelekejte se, že je na fotce obilí, to je jenom strniště, ale už se oře (i orá)

Prázdné ptačí hnízdo a hodně ostrého světla

Pohled na opačnou stranu, náš kostel s dušičkově vyzdobeným hřbitovem, pár domků, v dálce kouří továrna na celulózu a vpravo  přehrada Olešná, už jsem o ní psala

A opačně, kousek Beskyd s Lysou horou a ten, na pohled skoro stejně vyoký kopeček, blíže k nám, se jmenuje legračně Čupek, ale v mapách má název jiný. Nahoře je vidět kousek objektu, kdysi velmi oblíbeného rekreačního střediska, které od revoluce chátrá....

Protože dnes jsou některé blogy ve znamení zvířátek, já se přidám a ke  dvěma zveřejněným a ke dvěma ukrytým srnkám přidám několik poníků, na které jsme při svých toulkách s Natálkou narazily

Člověk si nevybere, když slunko nesvítí, tak mu schází a když je ho moc, jako v sobotu, tak zase je ho příliš. Poníkům svítilo přímo do očí a nedovolilo je pěkně vyfotit. Je to škoda, protože byli milí, zvědaví,  každý jiné barvy a my jsme pro ně neměly žádný pamlsek. To proto, že jsme o nich vůbec nevěděly. Tak snad příště....

Příběh jedné knížky

Nedávno, když se mi konečně podařilo vyfotit pavučinu ve vší kráse, vzpomněla jsem si na báseň Jaroslava Seiferta "Pavučina". Věděla jsem, že ji najdu ve sbírce "Maminka". Tato tenká knížečka nádherných básní, které si pamatuji ještě ze školních lavic, mi zůstala po mojí mamince. Když jsem ji našla v knihovně, znovu jsem se do ní začetla.

Ve stejný čas moje sestra také vyfotila pavučinu a měla stejný nápad, také si vzpomněla na stejnou báseň, ale musela verše hledat na internetu.

Když jsem listovala v knížce, vypadla z ní obálka s věnováním. Tuto knížku daroval  před mnoha a mnoha lety naší mamince k svátku  sestřin manžel. Maminka už tady s námi devět let není a já jsem si řekla, že by bylo spravedlivé knížku i s věnováním dárci vrátit. Přiznám se, že ve mně hlodal zlý červík lakoty, ale nakonec ten dobrý rozhodl. Při své návštěvě jsem slavnostně knížku předala. Švagr i sestra byli překvapeni a doufám, že měli radost. Velkoryse jsem řekla, že si stejnou seženu někde v antikvariátu, že není problém....

Jenže problém byl, protože tato knížečka je prý povinná četba. V prvním antikvariátu ji neměli, ale zato mi padla do oka jiná, vzácná, pochlubím se s ní příležitostně. Včera jsem měla ale štěstí. V jiném obchůdku mi sice opět pán za pultem  řekl, že je to problém, je to povinná četba, ale hledal a našel úplně stejnou!

Moje radost byla veliká. Na poezii léta nebyl čas, ale proč se k ní malinko nevrátit?

A to je všechno.

Zelí ne!

Nebudu tady psát o vaření, ani o jídle. Budu psát  úplně o něčem jiném.  Budu psát o gratulacích. Jako žena ráda dostávám kytky. Je jasné, že v tomto pokročilejším věku ty kytky dostávám pouze k určitému výročí, ono se jich ale za rok pár naskytne.  A kytky obstarávají v naší rodině především muži. Bezradný muž se nechá v květinářství paní květinářkou pěkně "nachytat". Při dnešním sortimentu, není divu. Párkrát jsem dostala kytici, velkou, jako dům, kam milá květinářka naaranžovala snad půl obchodu. Muž si řekl, čím větší, tím lepší a potom jsme doma marně hledali vázu... Přiznám, že párkrát kytice obsahovala zmíněné zelí, samozřejmě okrasné, které se nádherně vyjímá ve venkovní okrasné výsadbě. Tak proto ten nadpis! Dnes, když se blíží nějaké výročí,  velmi neslušně a nenápadně  zašeptám budoucímu gratulantovi do ouška : Prosím, zelí ne, koště ne...  Víte, že to má svoje ovoce?

Kytku jsem dostala v pátek 22.10. za zásluhy o společnou domácnost

Květy jsou trošičku něžnější než zelí

Je to vlastně 33. svatební kytice a myslím, že je krásná