Scarborough

Do Scarborough jsem se chtěla moc podívat, hlavně kvůli moři a také  protože jsem věděla, že zde má hrob nejmladší ze sester Brontëových, spisovatelka Anne Brontëová.

Jeden snímek z autobusu, opět všude přítomné kytičky..

Konečně budeme na místě, cesta byla dlouhá...

Když jsme vystoupili z autobusu, obloha se zatáhla, od moře foukal studený, nepříjemný vítr a to se špatně fotí... Tak jsem honem zvěčnila tuto hospůdku a rázným krokem jsme vystupovali k hradu, který se tyčí  nad mořem.

Po cestě na hrad jsme procházeli kolem kostela, kde byla zrovna svatba, dvě fotky už jsem ukázala v minulém článku.

U kostela mě zaujala tato věc. Snad je to kříž, nezdá se mi, že by to byl náhrobek, škoda, že to bylo všechno v poklusu..

Z ukazatele je patrné, kterým směrem jít.  Hrob Anne Brontëové byl odtud pár metrů ale na hrad jsme museli ještě hodně stoupat..

Tady je pomníček. Anne se narodila r. 1820 a zemřela r. 1849 na tuberkulózu.

Přiznám se, že jsem si právě trošku doplnila vzdělání, protože jsem si myslela, že spisovatelka Brontëová je jenom jedna, ale ony byly tři. Emily Brontëová napsala román " Na Větrné hůrce", Charlotte Brontëová napsala "Sirotka lowoodského" a "Janu Eyrovou" a Anne Brontëová " Dvojí život Heleny Grahamové".

Vzhůru na hrad. Hrad byl vybudován během 12. století Jindřichem II. Postupem času

a vlivem různých válek se z něj stala tato rozsáhlá zřícenina.

Všude, kolem je moře..

Odliv nevypadá moc pěkně, vítr, zima.....

Z této strany to vypadá lépe...

Pohled na kostelík, kolem kterého jsme šli nahoru....

Pohled na přístav a maják mě lákal "šáhnout si na moře", tak jsme sestoupili dolů, jenže se tak rozpršelo, že z tohoto plánu sešlo. Ukázala se ta pravá Anglie...

Tak to vypadalo dole u moře, až teď jsem si všimla, že kolem třetí odpoledne, v půli srpna, mají rozsvícená světla. Nedalo se nic dělat, před deštěm jsme se schovali do kavárničky, objednali jsme si velký hrnek kávy a čekali, až přestane pršet. Protože se tak nestalo, museli jsme v tom lijáku podniknout zpáteční cestu do kopečka na autobus. Škoda, ale i tak jsme toho hodně viděli...

Trošku zeměpisu..

Tak jsem ji našla!

To je ona moje ztracená a dnes opět nalezená milovaná knížka! Mladší ji nebudou asi znát v této podobě.  Schválně, kolik je jí let? To prozradím nakonec. Chudák knížka, zažila velké stěhování, nejdřív jako dárek z města do města, o hodně let později cestu přes půl Moravy, potom se její pobyt ustálil v knihovně mých dětí a po velkém třesku u nás doma skončila nedůstojně v jedné velké bedně na půdě!

Není to nádhera, ty ilustrace, člověk úplně cítí tu třeskutou zimu!

Kuba Kubikula, Kubula a Barbucha. Pan malíř nemaloval jenom Krtka.

A tady je ten letopočet. Knihu mi darovala moje tetička před mnoha a mnoha lety. A já slibuji, že dostane opět důstojné místo v knihovně.

V lese

Tak jsem se dočkala. Už jsem si myslela, že se letos ani do lesa nedostanu. Nemám totiž parťáka na houbaření a sama se do lesa bojím. Ale zachránila mě naše Natálka. Původně  jsme chtěly vyrazit už v sobotu, kdy nad celou republikou svítilo sluníčko, ale u nás lilo! V neděli sice nelilo, ale po sluníčku ani stopa.

Takhle to vypadalo v neděli kolem poledne, žádná sláva...

Cestička, zde celkem suchá, v lese místy blátivá...

Ale nám to nevadilo, protože jsme se dobře vyzbrojily...

Potvrzuji, že houby rostou  ve velkém množství a určitě to ještě chvíli potrvá...

Co vy na to?

Hra

K účasti na této hře mě vyzvala Jana a Květa.

Mám vyjmenovat  mých 10 NEJ :

 1/ Rodina

 2/ Pejsci

 3/ Zahrada

 4/ Knihy

 5/ Klídek, pohodička

 6/ Muzika, která chytí za srdíčko

 7/ Tvoření, včetně focení

 8/ Pěší turistika

 9/ Cestování

10/ Příroda

Mám vyzvat ke hře 10 dalších přátel, ale jak se tak dívám, už nikoho nevidím, kdo by nebyl vyzván...

Potěšení pro oko na konci léta

Podzim se blíží a na zahrádce je to vidět, některé květinky už odcházejí, některé jsou v plném květu.  Letos nám počasí nepřeje a na rostlinkách  je to znát.  Když chci vyfotit záhonek květin, zjistím, že z toho nic nebude, většinou je poválený od deště, rostlinky jsou poškozené. Protože všechno souvisí se vším, vlhké počasí přeje slimákům a o nich se mi už ani nechce mluvit, kolik škody nadělali.

Měsíček zahradní, chtěla jsem ukázat něco pěkného, tak jsem musela zvětšovat, ať ta spoušť vzadu není vidět..

Astry, z velkého množství vysazených rostlinek jich zůstalo jen pár..

Afrikán je vděčná rostlinka, když se rozroste, tak nadělá parádu do zámrazu..

Slaměnky, také mi zůstalo jen pár rostlinek..

Poslední odkvétající echinacea..

Drobné cínie, ty jsem vypěstovala už vloni ze seminek, zakoupených v domění, že jsou to klasické cínie, dnes je mohu všem doporučit, kvetou dlouho a mají mnoho krásných barev...

Lidé

Když jsem se vrátila z Anglie před pár týdny k ránu domů, nemohla jsem vůbec usnout z tolika dojmů. Chtěla jsem za tak krátkou dobu vidět a poznat co nejvíce. Nafotila jsem fůru fotek, z nichž je už možná jedna třetina v koši. Mám plnou tašku prospektů, bohužel, anglicky psaných. Bez slovníku a potu v tváři je nejsem schopna použít. Proto se můj deníček plní jen pomalu.

Anglie není jen historie, ale také současnost. Za zmínku stojí i lidé, které jsem potkávala. Své postřehy jsem rozdělila následovně:

1/ Lidé středního a staršího věku se mi jevili jako lidé pohlední, slušní, ohleduplní, vtipní.

2/ O mladých lidech, do věku, kolem třicítky můžu říct asi toto. Byly to většinou maminky, obklopeny svými ratolestmi.  Maminky byly většinou neupravené s vysokou nadváhou, která jim ale vůbec nevadila, i na ulici se cpaly něčím smaženým a cpaly tím i ty svoje  velmi malé děti, které se rovněž začínaly vesele zakulacovat. Podotýkám, že i já mám nějakéto kilo navíc, takže bych měla mlčet, ale ono se to nedalo přehlédnout. Stejný postřeh mi potvrdili i moji přátelé, kteří v Anglii nějaký čas žili.

3/ Děti, maličké i ty větší, hřešící na fakt, že fyzický trest na veřejnosti není v této zemi reálný, tyranizující své rodiče a vlastně i celé okolí. V autobuse mi jedno dítě řvalo do ucha asi hodinu, že chce nějaký pamlsek a jeho rodiče ho celou tu dobu úpěnlivě prosili, ať toho nechá. Ve stejném autobuse tři rozmazlené třináctky se svými netečnými obézními matkami, skákaly po sedadlech v botech, házely pod sedadla zbytky jídel a PET láhve. Autobus to byl patrový, původně čisťounký, s kamerou, snímající dění v patře a usměvavým mlčícím řidičem.

4/ Lidé ve službách, jako prodavači, řidiči, pokladní a zřízenci v muzeích byli vždycky klidní, vlídní a usměvaví.

5/ Je pravda, že jsem se setkala jen s malou skupinou lidí a píšu jen o tom, co jsem viděla...

V této zemi potkáte lidi všech vyznání a barev pleti. Následující fotky jsou pořízeny před katolickým kostelem po ukončení bohoslužby, jejíž součástí byl křest černošského miminka.

Tatínek miminka je "bílý černoch"-albín, držící autosedačku, maminku jsem v tom chumlu neviděla.

Syn se s tímto pánem znal a vyprávěl mi o něm. Byla to shoda náhod, že jme se s ním tady potkali.

Muslimka, těch jsem potkala také hodně. Teď mě trošku  na této fotce zmátlo dopravní značení a stojící auto. Už jsem si odvykla, na opačný směr jízdy, ale o tom až zase příště.

A nakonec ještě jedna svatba ve Scarborough. Nevěsta za stromem, pánové ve fracích... Foceno za pochodu do kopce a za velkého větru a zimy.  O Scarborough bude také ještě řeč.