Návštěvník

V sobotu jsem otevírala dveře u verandy a na zámku z venkovní strany bylo něco přilepené. Zpočátku jsem si myslela, že je to kus papíru, ale brzy jsem se přesvědčila, že je to něco mimořádného. Byl to lišaj.

Posuďte sami, vypadá, jako kus kůry stromu. Protože asi před dvěma lety jsme téměř na stejném místě, ve verandě objevili také lišaje, hned jsme začali pilně hledat v atlase motýlů. Tenkrát to byl lišaj topolový, ale tento byl jiný, byl to lišaj paví oko, pod těmi křídly se skrývají ještě jedna křídla s kresbou pavích oček. Motýl seděl na dveřích tak nešikovně, že jsem ho musela vzít na ruku a přinesla jsem ho domů, s tím, že ho vypustím večer. Našel si místo na šňůře od žaluzií a přečkal v klidu až do večera. Jenže večer začala bouřka, tak jsem se rozhodla, že ho u nás nechám přes noc. Pak se v chodbě na celý den ztratil a našli jsme ho až dnes, naštěstí živého. Teď už je venku. Při jeho návštěvě se nám podařilo na chvíli zahlédnout jeho ozdobu, ale celé tělo tak vibrovalo, že fotka nebyla možná.

Upozorňuji, že fotka je zvětšená, lišaj paví oko má rozpětí jednoho křídla 4 - 4,5 cm. A pokud se chcete podívat na lišaje paví oko v plné parádě, navštivte blog Ivany a Zdeňka, kde před pár dny zveřejnili nádherné fotky stejného motýla a mně to také trochu pomohlo při identifikaci. Nikdy jsem takového motýla neviděla. Člověk žasne, co příroda všechno umí.

Očekávání

Tak jsem jaksi v koncích. Nevím, o čem psát. Témat by bylo hodně, ale vlastně se mi do ničeho nechce. To bude asi tím vedrem. Vytoužené sluníčko se na nás usmívá, hřeje nás a navozuje náladu dovolených a prázdnin. Čerstvě pokosená, jakž takž upravená, zahrada kvete. Ptáčci zpívají, já nemusím brzy ráno do práce, prostě pohoda. Mimochodem, když už jsme u těch ptáčků, kterým jsme obětovali v zimě několik kil slunečnicového semínka a jiného krmení, tak vám prozradím, že se nám na nášem stařičkém ořechu usadil ptáček, který nádherně zpívá a štěbetá: "Já tě vidim, já tě vidim.. Pojď sem, pojď sem..!" Myslím, že je to drozd. Jede mu ten jeho zobáček, jako domovnici.

Proč se můj článek jmenuje "Očekávání"? Protože v dalších dnech budeme očekávat termín operace mého muže, na kterou už čeká hodně let a očekáváme, že ho zbaví velké bolesti. Očekáváme přírustek do rodiny. Začátkem srpna se nám narodí nová vnučka Anežka, kterou očekáváme netrpělivě a s radostí. V srpnu očekávám pohodový průběh daleké cesty, kterou podniknu se svým synem. Očekávám plno nových a krásných zážitků. Očekávám rovněž pěkné prázdniny, prožité doma se svými blízkými.

Psychologové tvrdí, že člověk se má stále na něco těšit a dělat si radosti, aby byl v pohodě. Moje očekávání je vlastně i těšení, že se konečně zbavím starostí a budu se radovat z něčeho pozitivního.

Víkend skoro letní

Tak jsme se konečně ohřáli. Vyšlo to tak, jak meteorologové předpověděli. Sluníčko hřálo až připékalo, všechno co má barvu se ukázalo v plné kráse, jen to bláto stále přežívá, není ho sice vidět, ale v přírodě, skryté travou, vám boty pěkně umaže.

V sobotu jsem vytrazila na menší pěší túru  a protože jsem měla po dlouhé době k sobě parťáka-nejstarší vnučku, která šlape a nefňuká (jen občas), tak nám cesta pěkně ubíhala. Obloha byla blankytně modrá, sluníčko ukazovalo poledne a letadla létala..

To je soukromý objekt jednoho našeho souseda, myslím, že toto zařízení není pro veřejnost a soused si zde asi splnil svůj klukovský sen. Samozřejmě, že za ohradou jsou koně, ale není je vidět..

Toto jsou koně z jiné stáje, děvčata nám i zapózovala, ale fotky se nepovedly. Po cestě jsme viděli ještě další koně za plotem jiné nemovitosti. Nezdá se vám, že kdo nemá koně, není in?

To není kýč, opravdu bylo v sobotu tak nádherně. Na tyto kopečky se dívám z domu, ale tady jsou foceny z jiného kopečka, pěkně bez ruchů, drátů a domů..

A další kopečky. Vždycky, když něco takového vidím, tak si vzpomenu na "Vesničku střediskovou" a pana Hrušínského, jak se kochá ..

Beskydy, asi ty fotky měly být vedle sebe. Zase na konci ta Lysá hora. Byla už v minulé reportáži, ale nezlobte se na holku z rovinaté Hané, která si to tady po těch více jak třiceti letech tak moc zamilovala.

Trávy a luční kvítí, to patří k jaru a létu..

A když se unavíte, ve stínu stařičké jabloně je příjemně a když jsme náruživí čtenáři už v první třídě, tak to má babička radost! A o čem čteme? Samozřejmě že o koních!

U nás na zahradě je dobře i cizím kočkám. Měla jsem strach, jestli není mrtvá. Není, jen je líná..

A to je všechno, zavíráme krám!

Ještě ne, ještě se pochlubíme, co jsme si z vycházky přinesly. Plný pytlík květů černého bezu na limonádu a velký kámen do zahrádky. Kameny, to je naše..!

Sovičky

Před pár lety jsem si v jednom obchodě koupila za pár korun malou sovičku, jen tak pro radost a pro štěstí. Sovička byla praktická do ruky i do kapsy. Když syn dělal ve škole zkoušky, vždycky jsem mu ji vnutila. Když měl sovičku, zkoušky dopadly dobře a otlučená sovička byla vrácena majitelce.

Tak to je ona, otlučeniny jsou vidět. Když šla moje známá na těžkou operaci a psychicky na tom byla zle, vnutila jsem jí sovičku. Nevím, co si o mně myslela, a přiznám se, že ani já jsem si nebyla jistá účinkem, ale naděje umírá poslední a sovička pomohla! Operace dopadla dobře a sovička mi byla s chválou vrácena.

To už jsem měla doma další exempláře, nikoliv proto, že bych zakládala sbírku, ale pár sov jsem si koupila jen tak pro štěstí. Pak se zvedla lavina, všichni příbuzní a známí mi začali k různým příležitostem nosit sovy a předměty s motivy sov a já jsem přijímala...

Dnes už se nebráním tomu říkat sbírka.  Byla jsem vybídnuta, abych se pochlubila na blogu, tak zatím předvádím jen část...

Jsou to většinou dárky, materiál keramika, různé hmoty, kámen...

Keramika..

Sklo, největší je olejová lampa a nejmenší exponát, měřící 1 cm..

Rodinka, porcelán..

Korálkové sovičky...

Vyšívaný obrázek, dílo mé snachy, stejně tak i bílá korálková sova..

Textilní sovičky, prostřední výrobek druhé snachy, vnuci už jí dali zabrat..

Existují i soví hodiny, opět dárek..

Keramický hrníček...

Keramika, sova do zahrady, dárek od sestry, tu mám moc ráda, ale na zahradě ještě nebyla...

Prozatím končím, když jsem dávala dohromady tento článek, vzpomínala jsem, kde mám další exempláře, je jich ještě dost...Tak zase někdy..

Všem je jistě jasné, proč se mi to na blogu hemží sovami...

Víkend

Víkend začal na kolech. V pátek odpoledne jsme jeli pro vnučku do nedalekého města. Chtěli jsme si zpříjemnit zpáteční cestu, protože dopravní situace je v tomto městě neúnosná, proto jsme volili cestu směrem na Beskydy. Ale můj muž je původně řidič z povolání, no a když se jede, tak se jede, žádná zastávka!  Podívejte se, jak se fotí za jízdy...

Kravičky

Čapí bydlení, pronájem od ČEZu..

Trošku pokroucené stožáry VN, za nimi Beskydy, svítit se musí!

A zase Beskydy..

Lysá hora a Penny Market...

Lysá hora a vestavěné skříně, vjíždíme do Frýdlantu nad Ostravicí...

Ani nevím, jak se mi to podařilo vyfotit, když se jede, tak se jede!

A tady už je klidová zóna u nás doma, žádná auta, pohoda a klid..

Sobotní večer u nás, už jsem se chystala domů a najednou balón ..

Sobotní západ slunce, foceno z kuchyňského okna...

Neděle, opět prší.....!!!

  

Neuvěřitelný příběh našeho pejska

Tento příběh se stal v roce 1995. Tenkrát, někdy v létě, se objevil za naším plotem menší veselý voříšek. Stále běhal kolem plotu a dožadoval se pozornosti. Kdo by odolal? Někdo z nás ho pohladil a dal mu najíst a pak to všechno začalo. Pejskovi se od nás nechtělo. V té době jsme měli dalmatina a na dalšího psa nebylo ani pomyšlení. Jenže co s ním? Nebyl nikoho z vesnice, to by už byl dávno doma. Hned nás napadlo, že ho asi někdo, komu překážel, přivezl z daleka a nechal ho tak. 

Nad pejskem jsme se slitovali a dostal nový domov ve staré boudě na dvoře. Jenže v té době jsme měli slepice, myslím že i králíky, tak pejsek musel zůstat přivázaný u boudy. Přes den nikdo nebyl doma a pejskovi bylo smutno a to, co vyváděl by přivolalo zdaleka i ochránce zvířat. Pes stál na boudě a vyl, štěkal a dožadoval se pozornosti. Myslím, že tak činil od chvíle, kdy se za posledním členem rodiny ráno zavřely dveře, do té doby, než se zase někdo doma objevil. Okolí bylo v pohotovosti. Bylo to neúnosné a rodinná rada zasedla. Situace se musela neprodleně řešit! Jednoho dne, bylo to v pátek, přišel manžel, že už ví, odkud ten pejsek pochází.

Oddychli jsme si a začali jednat. Pejska manžel se synem naložili do auta a odvezli k jeho údajnému domovu. Mimochodem bylo to několik kilometrů od našeho domu, přes potok a jinou cestou se vraceli domů.

Druhý den byla sobota, den turistických výprav našich synů. S baťůžky na zádech, vyrazila naše klučičí trojka do přírody. Jen co otevřeli domovní dveře, ztuhli. Na schodech je vesele "vítal" náš transportovaný voříšek! Nevím, co se dělo od toho večera, kdy ho naši vysadili u cizího domu (teď vím, že tam nebyli jeho páníčci a my jsme se nezachovali pěkně), pejsek musel celou noc běžet a hledat, ale co víc, musel přelézt drátěný plot! Branka byla zamčená, v plotě žádná díra. Co ho asi k nám táhlo? Když jsme ho tak na těch schodech uviděli, tak bylo jasné, že je náš!

Pejsek tedy zůstal. Vyklubla se z něj roční fenka a protože v naší rodině se to jen hemží Bobíky, tak dostala "originální" jméno Bobina. Byla velmi drzá a náš dalmatin na ni neměl! Ze svého domova si přinesla pár návyků, jako : sedni, lehni a navíc uměla přinést každému členovi rodiny jeho domácí obuv! My jsme ji za ty roky nenaučili nic, neměla zájem. Samorost.

A co se s Bobinou stalo? Naše seniorka stále ještě žije, je jí vlastně 16 let! Je celkem čiperná, později dostala kamarádku, téměř stejně starou a do dneška se obě těší dobrému zdraví.

To je ona, naše Bobina, nejraději leží v kuchyni na lavici, ven už ji to moc netáhne. Zajímavé je, že úplně vyvrátila náš názor, že psi mají zůstávat mimo byt, prosadila si svou a léta, společně se svou družkou přebývá s námi doma.

Nevinnost sama..