Po kratší odmlce

Po kratší odmlce se opět dostávám k psaní. Vidím, že už tomu bude měsíc od posledního článku. Nebyl čas, nebyl prostor a nakonec do dnešního dne jsem nenašla sílu něco kloudného stvořit.

Začátkem září jsem absolvovala týdenní zájezd na Šumavu. Den před odjezdem jsem zhlédla film "Účastníci zájezdu", který mne naladil na tu správnou strunu. Nebyla to procházka růžovým sadem, program byl velmi nabitý a senioři kmitali, až se z nich kouřilo.

Vzhledem ke zdravotnímu stavu mého muže a mému nakopnutému palci u nohy jsme museli zmírnit tempo a vytvořit si svůj program, ale o nic jsme nepřišli. Počasí bylo nádherné, viděli jsme mnoho a odjížděli jsme spokojení. K Šumavě se ještě vrátím.

Když jsme přijeli domů, čekala nás příprava na návštěvu syna se snachou a s vnoučkem. Děti se mi odstěhovaly do Čech a moc se nevídáme. Snacha před dvěma lety vážně onemocněla a já jsem pomáhala synovi s tehdy tříměsíčním miminkem. Nějak jsme se k sobě připoutali a náš vztah je velice srdečný. Teď tu byli skoro 14 dnů. Staník nás překvapil, jak za těch pár měsíců vyspěl a kolik udělal pokroků, hlavně v řeči a jak vidno, zajímá ho všechno, co se točí, hýbe a svítí. Je to prostě správný chlap!

Kdo má zahradu ví, že od jara do pozdního podzimu neví, kam dřív skočit. Tak je tomu i u nás. Jablek máme letos velkou úrodu. Dýně se mi zbláznily. Hlavně ty ozdobné. Narostly do obřích rozměrů a já nevím, co s nimi. No a tráva stále roste a roste. Na nějaké to podzimní tvoření už nezbývá čas, natož na blogování.

Teď už jsme doma opět sami. Aby to nebylo tak jednoduché, postihla mne po dlouhé době pořádná rýma. Už jsem ani nevěděla, že něco takového existuje. Tak popíjím bylinkové čaje, čichám k zázračnému rýmovníku, likviduji kapesníky a věřím, že to potrvá jenom těch 7 dnů...

Přeji vám krásně barevné podzimní dny bez plískanic a nachlazení.

Trocha historie nikoho nezabije

Na stará kolena jsem si oblíbila historické romány. Ve škole mne dějepis moc nebral. Bylo to určitě proto, že učebnice dějepisu byly celkem útlé, ale obsahovaly samá data a nezáživný text. Většinou jsem z toho měla v hlavě pořádný guláš. Přiznám se, že jsem z dějepisu na gymnáziu dokonce maturovala, ale to maturitní vysvědčení raději nikomu neukazuji.

Možná že člověk musí k takové literatuře dozrát, ale také to bude asi tím, že v současné době je opravdu z čeho vybírat.

Po přelouskání čtyř šestisetstránkových dílů Přemyslovské epopeje od Vlastimila Vondrušky jsem se pustila do další Vondruškovy epopeje, tentokrát z doby husitské.

Byla jsem známou předem upozorněna, že se Husitská epopej čte lépe, než Přemyslovská a měla pravdu. Obě knihy jsem přímo "zhltala". Bylo to asi tím, že pan Vondruška historické události oživil poutavým příběhem rodiny Prokopů, žijících původně v Písku. Děj nás prostřednictvím členů rodiny Prokopů zavádí také do Prahy, Krumlova a později do nově vznikajícího města Tábora. Král Václav IV. královna Žofie, Jindřich z Rožmberka, Jan Hus, Jan Žižka, Jan Želivský, císař Zikmund a další osobnosti té doby, popsané mnohem odlišněji, než jsem ji znala ze školy nebo z filmu. Byla to doba velmi krutá pro bohaté i chudé. Trest smrti za jakýkoliv přestupek a v jakémkoliv provedení nebyl nic zvláštního.

Dva díly mám přečtené, třetí jsem si dnes vypůjčila, ale ten si nechám až na později. Vyšel ještě čtvrtý díl a z výše uvedeného textu je patrné, že by jich mělo být sedm. Ty dva díly zatím nezklamaly. Vřele doporučuji.

Zázraky přírody

Prázdniny pomalu končí a jak se tak dívám svůj blog pěkně odbývám. Přes den moc času doma netrávím. Jsem většinou na zahradě, kde je stále plno práce. Občas vyšlápneme s "holkami" na hory nebo do podhůří a večer jsem tak unavená, že se mi už do ničeho nechce. Dovolená mne teprve čeká začátkem září, kdy vyrážíme za turistikou na Šumavu. Už se moc těším. Můj muž mi tvrdí, že se ho touto cestou chci asi zbavit... Uvidíme.

Zatím jsem ale doma a potvrdím vám, že mnoho zajímavého se dá prožít i za humny.

Tady je můj první zážitek. Houba, zvaná květnatec archerův. Objevily jsme ji s kamarádkami minulý týden. Přiznám se, že jsem na vlastní oči nic takového dopodud neviděla a z objevu jsem měla obrovskou radost.

Že se v přírodě dějí zázraky, to jsem se přesvědčila nedávno. Koupila jsem si pár letniček, které jsem si chtěla zasadit na prázdné slunné místo na záhonu před domem. Když jsem začala hloubit jamky narazila jsem na něco bílého, něco jako ptačí vejce, jenomže ty kouličky byly měkčí a bylo jich tam moc. Připadalo mi to, jako želví vejce v písku. Nakoec jsem došla k závěru, že to budou asi vejce ještěrčí. Jenže jsem nevěděla, co s nimi. Pár jsem jich naskládala do staré nádoby a zasypala hlínou s pískem. Nádobu jsem odnesla do skleníku a čekala jsem co se stane. Na vejce jsem skoro zapomněla, když tu jsem zahlédla první malou ještěrečku. Později se jich objevilo ještě několik.

Příroda je mocná čarodějka, má obrovskou sílu a z ničeho udělá zázrak. Zde jsou další dva důkazy. Dvoumetrová slunečnice nám vyrostla jenom tak ze zatoulaného semínka po zimním sypání ptáčkům a malinká tůjka se objevila v chodníkové spáře také jenom tak, nevím jak...

Tady se trošku stydím. Na durmany jsme na jaře zapomněli. Když jsme je vytáhli v květináčích ze sklepa, už se to venku všechno pěkně zelenalo a kvetlo. Nedávali jsme jim velké naděje, přesto jsme je zasadili do volné půdy a zsalévali a hnojili. Opět zapracovala příroda.

Také jste už byli letos na houbách?

Toto jsou také zázraky přírody. Tři holky, každá originál... Člověk se nestačí divit.

Zase jeden rok za námi

Jsme velká rodina a není měsíce, aby se něco neslavilo. Tento víkend jsme tu měli jedny kulatiny a jednoho budoucího prvňáčka. Vnučky - sestřičky se narodily 3. a 4. srpna v rozmezí čtyř let.

O víkendu se hodně slavilo. Holky ode mne dostaly každá svůj dort, což vyvolalo nadšení, protože do té doby vždycky měly společný, tak jako celé roky jejich tatínek se strejdou, dvojčetem... Je to nespravedlnost!

Zatím nebyl problém sehnat patřičný počet svíček. Foukalo se a natřikrát!

Dárečky od babičky byly praktické. Trička, školní potřeby a háčkované hračky od tety Květy, ty už na ně čekaly ve skříni od jara.

Takto to vapadalo, před šesti lety, kdy Markétka dostala k narozeninám sestřičku Anežku.

Když to píšu, běhá mi mráz po zádech. Před šesti lety jsem byla celkem klidná, ale teď už to není moc příjemný pocit. Děti stárnou a mně se zdá že my stárneme dvakrát rychleji. Takový už je život.

Šternberk

Minulý týden jsem se po letech podívala do moravského historického města Šternberka. Město najdete kousek za Olomoucí. Když nám vedoucí zájezdu řekl, že tam setrváme od rána až do pozdních odpoledních hodin, divili jsme se, co tam budeme tak dlouho dělat a ono opravdu bylo co obdivovat a ještě jsme nestihli všechno.

Nejdříve jsme navštívili hrad ze třináctého století. Poprvé jsem se setkala s tím, že se uvnitř mohlo fotit. Potěšilo mne to, ale když se pohybujete v malých prostorách a velká grupa lidí vás buď sune před sebou nebo ji dobíháte a všude vám vykukují hlavy, není to ono. Ale přišli jsme sem, abychom se něco dozvěděli a ne, abychom pobíhali s foťákem, jako Japonci, nemám pravdu ?

Kousek od hradu je nádherný kostel Zvěstování Panny Marie s nepřehlédnutelným morovým sloupem a bývalý augustiniánský klášter, kam jsme se následně přesunuli.

Klášter byl založen ve 14. století Albertem II, který byl významnou osobností na dvoře Karla IV. Tento obraz a velkou část výzdoby interiérů namaloval v 17. století malíř J.K.Handke. V klášteře se kromě prohlídky pořádají také různé kulturní akce, které z větší části zajišťuje Handkeho spolek, jehož zakladatelem a významným členem je náš pan průvodce. Objekt kláštera je rozsáhlý a protože byl před revolucí využíván tak, jako mnohé, jemu podobné objekty, chátral a nyní se město snaží o jeho záchranu.

Pan průvodce je muzikant a svůj výklad prokládal hrou na téměř všechny hudební nástroje, které jsme míjeli a svou hru doprovodil zpěvem, což naši prohlídku velice oživilo.

Za zvuků kostelních varhan jsme obdivovali z kůru překrásné prostory kostela.

Odpoledne jsme navštívili na jiném místě muzeum, zvané Expozice času. Jak ještě mnozí pamatují, v tomto městě se nacházela Chronotechna, továrna na výrobu hodinek PRIM. Bohužel zůstalo po ní jenom pár exponátů. Expozice je zaměřena na čas jako celek, od jeho vzniku až po nejmodernější měření.

Bylo to zajímavé, ale pro nás pamětníky i smutné...

Město Šternberk je velice malebné, je zde hodně opravených starých domů, obchůdků, cukráren a restaurací. Jak už jsem na začátku napsala, pár míst jsme už nestihli navštívit.

Ještě jeden pohled z hradu...

O levanduli

Čas levandule u nás doma pomalu doznívá. Mám toto období velmi ráda pro tu vůni, barvu a možná, že je v tom i nesplněné přání, přenést se do daleké slunné Provence a vidět na vlastní oči tu nádheru, kterou znám jenom z obrázků.

Letos se moje levandule předvedla a dala mi nádherné, rovné a dlouhé stonky, přímo ideální ke zpracování.

Nejdřív jsem si vyrobila věnec na domovní dveře. Silný měděný drát jsem omotala větvičkami buxusu a levandule. Je dobře, že se všechno dá dělat venku, kde také zůstane veškerý nepořádek, který tato činnost obnáší.

Kytičky levandule mám rozvěšené k sušení po celém domě. Většinou potom suché kvítky vydrolím do krabičky a používám k náplním pro různé vonné pytlíčky, srdíčka atd.

Ušila jsem další pohankový polštářek a k jeho náplni, pohankovým slupkám, jsem přidala pořádnou hrst levandulové drti, aby nejen hřál, ale také krásně voněl. Levandulové srdíčko, jako bonus.

Kytičky a paličky. Kytičky na věšáček a paličky do šatníku nebo do auta pro syna.

Některé keříky levandule jsem si koupila před sedmi lety a stále ještě krásně kvetou, jiné jsem si sama namnožila řízkováním.

Snad se budou tyto rady někomu hodit. Našla jsem je v časopisu Rozmarýna 7/2015, který mám moc ráda.

Ještě něco z toho samého zdroje. Mnoho dpbrých rad je i v letošní letní Rozmarýně.

Kromě levandule postupně sbírám a suším také další bylinky. Na zahradě je stále co dělat. Do toho přibudou vnučky, pro které už teď vymýšlím prázdninový program. Momentálně se ale starám o menší ZOO mého syna, který je s rodinou na dovolené. Toto ZOO čítá jednoho bílého křečka, ve dne spícího a v noci rámusícího, jednoho veselého pejska a 7 slepic . Nenudím se. První týden prázdnin je pomalu za námi, pro mne zatím bez vnuček a bez výletů s kamarádkami, to mne teprve čeká a věřím, že si to všichni užijeme.

Přeji i vám pěkné letní dny.