Mendelův trpaslík

Zrovna jsem dočetla knihu od britského autora Simona Mawera Mendelův trpaslík

Od stejného autora jsem před časem doporučovala knihu Skleněný pokoj, která pojednává o osudech brněnské vily Tugendhat a protože vím, že ji mnozí s velkým nadšením četli, doporučuji ke čtení i Mendelova trpaslíka.

Osudy hlavního hrdiny, slavného současného genetika trpasličího vzrůstu, se proplétají s osudy Gregora Mendela. Děj se částečně odehrává v Brně, ke kterému má Simon Mawer pravděpodobně nějaký zvláštní vztah. Pokud někoho zaskočí genetické vzorce a výrazy, které se v kapitolách vyskytují, ať je přeskočí, tak jako já a čte klidně dál, stojí to za to.

Zase něco jiného

Opět jsem nashromáždila pár věcí z pedigu. V každém kurzu se učíme nějakou novou techniku a přineseme si domů buď hotový výrobek nebo ho doma dokončíme, já si někdy upletu duplikát, abych nezapomněla. Omlouvám se za fotky, nejsou moc kvalitní.

K čerstvým houstičkám z minulého článku patří nová ošatka

Košíček na klubíčka, nebo na cokoliv jiného, má ještě nepletený poklop, ale ten se mi k němu nějak nehodí

Košíček - truhlík, nyní na jarní kytičky. Chtěla jsem se pochlubit, jak také čekám na jaro, ale začal mi do toho opět hojně padat sníh, to sluníčko mi moc chybí, ale snad se někdy dočkáme...

Houstičky podle Milušky a Ivy

Před pár dny jsem četla na blogu u Ivy recept na sezamové houstičky. Přiznám se, že ze všeho nejvíc mě zaujalo jejich krásné rovnoměrné zdobení a až potom jsem si prostudovala veškeré ingredience. Neodolala jsem a dnes odpoledne jsem se pustila do pečení. Jako stará hračička jsem se nejvíc těšila na zdobení podle Ivy, tedy vykrajovátkem na jablíčka, Ivu jsem už pochválila za geniální nápad.

Základní recept :

300 g polohrubé mouky

200 g hladké mouky

1 vejce

3 lžíce rozpuštěného sádla

300 ml mléka

30 g droždí

1/2 lžičky cukru

1 lžička soli

žloutek na potření

sezam na posypání

Těsto jsem zadělala v pekárně, na rozdíl od Ivy jsem přidala omylem min. o jednu lžíci sádla víc a protože doma máme větší zásoby pohankové mouky, kterou je nutno zlikvidovat, dala jsem 100 g hladké mouky a 100 g pohankové mouky. Z vykynutého těsta jsem vytvořila 16 bochánků (na dva plechy), které měly ještě asi 20 minut kynout, což jsem z nedočkavosti nedodržela a to byla chyba, protože kynuly ještě v troubě a po upečení neměly ten krásný tvar, který jsem obdivovala u Ivy.

Chuťově byly ale vynikající, sádlo navíc udělalo jenom dobře a příště, což bude určitě brzy vyzkouším tmavší mouky, třeba špaldovou, která čeká také na zpracování.

Jak vidíte, houstičky nejsou sezamové, ale makové, ještě trošku posolené, ostatně fantazii a vlastní chuti se meze nekladou.

Abych nezapomněla na Milušku, od ní zase čerpala Iva. Každá jsme si recept trošku pozměnila. Oběma děkuji za tip a ostaním doporučuji vyzkoušení. A nakonec opět pochválím domácí pekárnu, je to vynikající pomocník.

Ještě trošku sněhu

Vtěchto dnech nás meteorologové strašili se sněhovou kalamitou. K nám přišlo sněžení trošku později a naštěstí to bylo jenom těch cca 10 cm. Pro ty, kteří zůstávají ve městech, kde je sníh už špinavý a rozbředlý, nabízím pár pocukrovaných fotek, které jsem dnes pořídila v Podbeskydí, pod kopcem Prašivá.

Ráno se vůbec nechtělo vstávat a jít ven, ale nakonec jsem nelitovala

Vtěchto končinách jsme s holkami byly vloni koncem léta, to byly nádherné výhledy, ale dnes to vypadalo trošku jinak, alespoň můžeme porovnávat

V takovém prostředí se krásně vyčistí hlava...

Dortománie

Obdivuji blogery a blogérečky, kteří píší svoje články denně nebo alespoň obden. To se mi nemůže stát. Ne že bych neměla o čem, ale někdy to prostě nejde a nejde. Jako třeba teď. Zrovna jsme přišli z návštěvy

Kdo pozdě chodí

Na Pustevny do Beskyd se jezdí vždy začátkem roku nejen lyžovat, ale také obdivovat obrovské sněhové a ledové sochy. Nikdy jsem se této události nezúčastnila, nemám ráda davy lidí, které tam v každém ročním období vždycky potkáte. Zlákaly mě ale překrásné fotky kamarádky, ta se tam byla podívat týden před tím. Nášemu dámskému turistickému spolku se stále nedařilo domluvit na vhodném termínu a cestu jsme odkládaly až do minulého čtvrtka. Kdo si trošku vzpomene ví, že ve středu přes den a potom celou noc pršelo, takže si naši bližní ťukali významně na čelo, když jsme brzy ráno vyrazily na autobus.

Naštěstí ráno už nepršelo a autobus nás téměř bezpečně dopravil na místo. Téměř říkám proto, že když jsme vystoupily, pěkně to po tom dešti klouzalo. Nakonec se můžete přesvědčit sami. Před slavnými Jurkovičovými stavbami je sám led. Kromě ledu pod nohama to ledově profukovalo a na ten den slibované sluníčko svítilo jenom do údolí.

Samozřejmě, že jsme byly zvědavé na sochy, ale jak praví nadpis : "Kdo pozdě chodí..."

Déšť vykonal své. Toto jsou torza ledových soch, které původně byly chráněny přístřeškem a dokonce byly osvětleny.

Čtyři ledové tabule si ale zachovaly i teď svoje kouzlo

Ledový trůn musel pěkně studit neznámého pána do pozadí, ale my jsme se, samozřejmě, také na něm vyfotily

Neznámý opět zapózoval u statné gorily

Sluníčko opravdu bylo skoupé, ledový vítr byl nepříjemný a led pod nohama, to bylo to úplně nejnepříjemnější. Rozhodly jsme se počkat na sluníčko v teple hospůdky a s talířem dobré valašské kyselice. Do večera jsme ale čekat nemohly a zvolily jsme tu nejschůdnější pěší cestu do údolí.

V takovém počasí se fotky moc nevyvedly, abych pravdu řekla, foťák jsem zavřela do batohu, protože mě prsty pěkně zábly a také jsem měla strach, aby neskončil někde objektivem ve sněhu, což by byl jeho konec a navíc je stále vypůjčený. V údolí pěkně svítilo sluníčko a my jsme se dohodly, že výlet nebyl zase tak úplně ztracený, vlastně bylo to fain.