Stále je co objevovat

Nedávno jsem psala o naší "dámské jízdě " po beskydském podhůří. To byla naše první akce, v pátek už to byla akce třetí. Před několika lety jsme o sobě vůbec nevěděly. Svedla nás dohromady náhoda a společné zájmy. Tentokrát jsem opět měla štěstí, že mi syn znovu zapůjčil foťák.

Naše putování začalo v sousední vesnici, kde jsme před kostelem objevily záhon nádherných odkvétajících koniklecí

Malá vesnička, ale najdete zde plno zajímavostí třeba tohoto paroháče a jeho rodinku, přímo na zahradě domu

Nebo tyto sluneční hodiny

A co tato krásná dřevěnice ?

Cílem našeho putování byla místní rozhledna. Vystoupala jsem statečně nahoru i přes to, že mi výšky dělají problém

Pohled do krajiny

To už je cesta dolů, příroda se u nás teprve nesměle probouzí

U tohoto snímku jsem si lámala hlavu, proč jsem fotila plynoměr a popelnici...

Nakonec mám tři otázky :

1. V kolik hodin jsme vyrazily do přírody?

2. Jak se jmenuje parohaté zvíře?

3. Co mě zaujalo na poslední fotce?

A jak to bylo?

1. Do přírody jsme vyrazily v cca 9,30 hod. Sluneční hodiny nerespektují letní čas.

2. Je to daněk s rodinkou.

3. Byli to ti tři chlupáči, ale když jsem si doma fotky prohlížela, tak jsem je vůbec nezaregistrovala. Chtělo by to silnější brýle...

Trošku jsem to čekala

Zradil mě kamarád foťák! Už před čtrnácti dny. Mám takové zlé tušení, že je to jeho konec. A právě teď, když je toho tolik k focení, taková smůla! Na pomoc mi přispěchal syn, který mi zapůjčil svůj foťák a já jsem toho hned dnes využila.

Prošla jsem zahrádku a fotila a fotila...

U nás je to s kytičkami malinko opožděné

Broskev se teprve chystá rozvinout

Stejně tak i tulipány

Voňavé fialky

Odkvétající narcisy

Sluníčkový hlaváček se včeličkou

I zeleň skleníkového salátku může působit dobře pro oko...

V těchto chvílích jsem už zase bez foťáku. Když jsem se pídila po opravně, bylo mi řečeno, že opravy jsou mnohdy dražší než nový foťák. Musím to ještě zkusit, protože na nový momentálně nemůžu ani pomyslet. Tak mi držte palce.

Třiďme odpad !

K dnešnímu rozjímání mě vyprovokoval syn, když mi nedávno líčil, co našel v kontejneru na papír (když třídil odpad). Co myslíte, že našel ? Byly to, mimo jiné, knihy našich klasiků, dokonce tam prý byl i nějaký nový román, pravděpodobně ještě nepřečtený. Uvažovali jsme nad tím, kdo byl takový barbar a s naším kulturním dědictvím takto "zametl". Přiznám se, že mě to ani nepřekvapilo, vlastně ani moc nepohoršilo.

Jsem sice z té generace, kdy nám byla od malička vštěpována úcta ke knihám, to znamená, že před čtením se musely umýt ruce, kniha měla svůj obal, svoje místo v knihovně atd. Na druhou stranu je zase pravda, že jsem doma našla pár velmi starých knih, většinou pohádek, kterým chybělo pár stránek, přebývalo pár ilustrací, kterými ji opatřil pilný čtenář, sem tam se na ní našel i nějaký ten flíček od jídla.

Jsem z generace, kdy knihy byly tzv. podpultovky a kdy bylo výhodné mít známého knihkupce. Knihy byly podpultovky také v knihovnách, tam bylo nutné si zase nějakým způsobem naklonit knihovníka. Pak byly knihy putovní, to znamená, že knihu vlastnil nějaký šťastlivec, který ji v dobré vůli zapůjčil svému dobrému příteli, ten bez svolení vlastníka ji půjčil zase svému příteli a ten svému a tak kniha putovala týdny a měsíce do neznáma a mnohdy se stalo, že už do svého domova nikdy nenašla cestu. Tak jsem poprvé v sedmdesátých letech četla "Černé barony" a pamatuji si, že ten, kdo mi je půjčoval, vůbec nevěděl, komu původně patří, ale věřím, že si kniha cestu ke svému majiteli opět našla.

Dnes "Černé barony" bez problémů seženete v knihkupectví a v antikvariátech, kam občas nakouknu, o ně nejeví nikdo zájem. Je fakt, že pohodlnější je zhlédnout film, kterým nás všechny televize skoro pravidelně "krmí". Když už jsme u těch antikvariátů, několikrát jsem byla svědkem, kdy na dotaz, jestli vykupují knihy a jaké, bylo odpovězeno, že téměř žádné, snad nějakou povinnou četbu a že momentálně frčí snáře...

Co z toho plyne? To, že se dotyčný, který odložil balík knih do tříděného odpadu ničím neprovinil, ba naopak se zachoval velmi ušlechtile...

Po vyslechnutí této příhody jsem si okamžitě vybavila větu: " Pepíčku běž a zvedni soudruha Gottwalda, ať se nám tam neválí, vždyť to snad ani nikdy nikdo nečetl..."

Ale stejně je mi z toho trošku smutno.

Pro radost

Před Velikonocemi jsem dostala tento veselý dárek

Vyrobila ho moje snacha Peťa a znalci budou vědět, z čeho je ježeček stvořený. Hlavní na tom všem je travní semeno, které v první fázi pokrývá tělíčko a když se pilně kropí, začnou rašit bodlinky. A když začnou rašit, rostou, jako z vody. Od včerejška vyrostly už o 2 cm.

Dneska má ježeček už pořádné "háro", já se s ním ale už nemůžu pochlubit, protože se mne už včera odpoledne chytila smůla. Za prvé mi foťák vypověděl službu, zlobil už včera , ale nějak se mi podařily udělat ještě tyto fotky a konec... Včera se také pustila do stávky počítačová myška, ale já jsem jí tak dlouho domlouvala, až si dala konečně před chvílí říct. Snad alespoň ta vydrží. Teď čekám s hrůzou,co se doma pokazí do třetice, takto většinou bývá...

Dodatek:

Aktuální foto, pořízené před chvílí foťákem, který mi zapůjčil syn..

Pěkné svátky!

P.S. Se sluníčkem to vypadá v příštích dnech špatně, tak přeji alespoň tu pohodu v kruhu rodinném, v teplíčku a u nějaké té velikonoční dobroty...

Pondělí předvelikonoční

Dnes můžu být sama se sebou spokojená. Zdatně jsem zdolala spoustu vyřizování, které by jindy trvalo i několik dní. Prostě se mi při pondělku dařilo. Vydala jsem ze sebe všechnu energii a teď tu sedím vyčerpaná a myslím, že to tak už zůstane po celý týden. Měla bych se pochlubit s nějakým tím velikonočním zdobením, ale přiznám se, že letos je to bída, nemám vyrobeno nic nového, žádný drátek, žádná křížkovaná kuřata, slepičky a podobně. Výzdoba bude, ale staršího data, pěkně z krabice.

Vajíčková mánie. Přece novinka v naší domácnosti. Praktické, nerozbitné, omyvatelné a ve skutečné velikosti, vhodné zvláště do zahrady. Mimochodem, v jednom supermarketu už prodávají pravá vejce za 3,50 Kč...

Když jsme tak dnes čekali na křižovatce na zelenou, spatřila jsem zajímavý úkaz. Po přechodu kráčel jeden z těch našich černovlasých, opálených občanů, před sebou svižně tlačil invalidní vozík, plně naložený nákupem, na boku připevněnou francouzskou hůl, vedle něj kráčela jeho stejně snědá partnerka. Zalitovala jsem, že s sebou nemám foťák, protože bych tu podívanou přála všem. Napadlo mě, jestli na cestách za sociálními dávkami dotyčný občan chodí také po svých nebo ho jeho partnerka vozí...

Další zastávka byla na veterinární klinice, kde každý měsíc vyzvedáváme léky pro naši Bobinu, která odžívá letos svůj 18. rok. Toto zastavení nám vždycky pořádně provětrá peněženku...

V čekárně nebyl nikdo, ale z ordinace se ozývaly hrůzné zvířecí zvuky a nadávky majitele rozezleného zvířete. Bylo patrné, že tam dochází k nějakému zápasu. Začínala jsem uvažovat, jestli nemám raději odejít a počkat někde bezpečně v ústraní, tipovala jsem dogu nebo vlčáka. Ale najednou se dveře otevřely, vyšel z nich malinký jezevčík, naštvaná, poškrábaná panička a počůraná veterinářka. Stříhání drápů se nekonalo, jezevčík boj vyhrál. Jsou to naši "drazí" miláčci...

Další zastávka byla v místní knihovně, kde jsem načerpala a zásobu čtiva pro krásné jarní dny a noci...

Je pravda, že jsem už dlouho neviděla žádné divadelní představení, proto jsem se rozhodla, že začnu u ochotníků a podpořím jejich snažení. Možná, že také přemůžu lenost a těch návštěv divadel bude více.

Končím svoje rozjímání a předkládám hrstku čerstvých jarních kopřiv, začínají růst a jejich léčivé účinky jsou prý úžasné. Každoročně s nadšením začnu kopřivovou kůru, ale dlouho nevydržím, snad to letos bude lepší...

Přeji všem krásný nový týden.