Už také peču!

Když jsem asi tak před rokem na blozích okukovala různé výrobky z domácích pekáren a jako velký nedůvěřivec a odpůrce tzv. různých "zbytečných harapáků", kterých mám za ta léta mého hospodaření plnou chalupu, moc jsem nedoufala, že si budu tento přístroj někdy přát. Asi po půl roce váhání, jsem si stanovila , že letos na podzim si ho koupím, pokud mě to nepřejde. No, nepřešlo. Tak Blanko, Vlasto, Květo a ostatní, přesvědčily jste mně!!

To je ona! Podotýkám, že ona i já už nejsme žádné začátečnice. To, co vám předvedeme je už v pořadí pátý kousek!!

První čtyři chleby byly celozrnné, upečené z hotové směsi, koupené v Lidlu. Tento je selský, něco jako obyčejný kmínový chleba, ze směsi od stejného dodavatele. Pro neznalé, nejdřív se naleje stanovené množství vody, na to se nasype půl sáčku směsi, zvolí se vhodný program a už se jen čeká . To bylo u prvního chleba. U dalších jsem vychytávala různé myšky a vylepšovala produkt.

Moje celozrnné chleby jsou zatím vesměs šišaté, ale tento selský se mi podařil celkem dobře.

Už po prvním chlebu jsem byla velmi mile překvapená, ač pouze ze směsi a vody a šišatý, byl velmi chutný a hned se po něm zaprášilo. Zatím ten můj nový kuchyňský pomocník nestačí ani vychladnout. Uvidíme, jestli moje nadšení vydrží... Brzy vyzkoušíme těsto na koláče, tak mi držte palce!

Něco pro čtenáře

Moje nemoc mi umožnila více se věnovat čtení, které jsem v posledních měsících dost zanedbávala. Právě dočítám knihu Indická princezna od španělského spisovatele Chaviera Moro. Je to skutečný příběh španělské tanečnice Anity Delgado, která se provdala za maharádžu z Kapurthaly. Děj začíná na začátku minulého století, v obdodobí, kdy Indie byla pod nadvládou Anglie. Zachycuje i období první světové války a poválečná léta.

Je to moc pěkné čtení. Vřele doporučuji pro dlouhé zimní večery.

No, nejsem já smolař!

Ne, nebojte se, neokradli mě, ani jsme nevyhořeli, ani jsem nikde nic nezapomněla! Jen jsem ochořela. Začalo to před třemi týdny, kde se vzala, tu se vzala, byla tu nějaká ošklivá nemoc. Antibiotika zabrala a druhý týden jsem už byla jako rybička, svižně jsem se pustila do práce. Ale asi to bylo jenom jako, koncem týdne ze mne byla už jenom leklá rybička.. Od pondělka do dnešního dne lékaři dumali a vyšetřovali a já trpěla. Až když jsem dnes nesměle pípla, že jsme měla ráno malilinkatou teplotu, paní doktorka se smilovala a přidělila mi další dávku antibiotik. Pevně věřím, že mi pomohou a že už konečně já, jinak celkem zdravá odoba, se budu moci věnovat svým aktivitám.

Ale v čem je ta smůla? V tom, že jsem už měla tři dny se svým mužem trávit v naší Matičce. Dlouho jsme to plánovali. Měla to být jakési odčinění za jeho samotu, když jsem se v červnu dva týdny toulala kdesi po světě. Už jsme měli sbaleno, foťáky připravené a na poslední chvíli jsme museli všechno odvolat.

Tak mi držte palce, ať tu potvoru nějak přemůžu a ať tu cestu podnikneme, ještě než napadne sníh!

Vzpomínka na prázdniny

Prázdniny nám skončily, nejstarší vnučka je už třeťák a dvě mladší se za ty dva dny doslova zabydlely ve školce, jenom ta nejmladší zatím zůstala u maminky.

Kam by také chodila, tam je nejlépe!

Ale u babičky to také nebylo k zahození. Přes prázdniny se u nás vystřídaly všechny vnučky, ty mladší nakrátko, nejstarší tu byla 14 dnů. Měla jsem tak možnost pozorovat, co holky baví a jestli je to jiné než tenkrát, před lety. Měly k dispozici velkou zahradu, včetně ovoce. Kreslení křídami bylo povolené jenom v určitých místech, ale prostor byl dost velký. I místo pro skákacího panáka se našlo. Na venkově nesmí chybět zvířata, naše Bobina to zachránila. Je už stařičká, na nohou se sotva drží, ale nikde nesmí chybět!

Skákání přes švihadlo je také stále holčičí záležitost i když to chce více trénovat a co tam dělají v parném létě ty gumáky? To víte, po ránu je ještě rosa...

Nač drahé hračky? Takový sušák na prádlo, to je bezvadný kolotoč a navíc se na něj dá připevnit i houpačka!

Bublifuk za našeho dětství nebyl, ale vím, že nám dobře posloužila mýdlová voda a obyčejné brčko..

Pro nás, milovníky četby, tu mám dobrou zprávu, určitě zatím nevymřeme, zde je důkaz!

I v posteli se dá v budoucnu číst!

Někdy jsme trávily ( my holky ) čas ve městě. Tento vodotrysk se Markétce líbil už dávno a tak přistupovala blíž a blíž, až z toho byly mokré kalhoty až k pasu...

Co by to bylo za prázdniny, kdyby se nenavštívila nějaká pamětihodnost. Toto je světnička v muzeu včelařství v sousední vesnici.

Těch aktivit bylo ještě hodně, šití na panenky, míč taky neležel ladem, navštívily jsme bazén i v lese jsme byly. Myslím, že se ty hry od našich neliší. Jen jedna věc se liší. Ať je venku krásně nebo leje, ať je, co je, na prvním místě je počítač a věta : " Babi, můžu jít po tobě?"

Návrat na základnu

Dnes je poslední den prázdnin a já tady mám ještě pořádnou zásobu zážitků a fotek z cesty, která začala ještě v červnu. Budu sebou muset pohnout, aby to nedopadlo tak, jako s mojí loňskou cestou do Anglie, kde jsem svému "Anglickému deníčku" dlužná ještě pár stránek, ale doufám, že dlouhé zimní večery to napraví.

Jak už jsem napsala, skoro za tmy jsme opustili Sicílii a vydali se na dlouhou cestu na naši základnu v San Menailu na poloostrově Gargano. Když jsme přijeli na místo, tedy na parkoviště autobusu, které se nacházelo nad naší pláží, byli jsme vyčerpaní, ale současně jsme se velmi zaradovali. Věděli jsme, že se nám podaří to, o co se snažíme od počátku pobytu, ale protože dlouho spíme, doposud jsme měli smůlu.

Už víte, o čem mluvím?

Sluníčko začalo vycházet, ale než jsem si při těch zmatcích, které provázely vystupování, stačila vytáhnout foťák, už ho bylo kus vidět, takže se mi to nepodařilo, tak jako kamarádce, která stihla ještě červánky...

Najednou bylo víc světla, jen ta naše pláž zůstala ještě na pár hodin opuštěná a smutná. Nás čekala poslední nepříjemná věc, výstup do toho strašného kopce, na jehož konci byla sprcha, snídaně a postel, ta byla ale jen na menší odpočinek, protože moře lákalo a krásný den nastával....

Konečně "doma". Po tomto pohledu z balkonu se mi stále moc stýská. Možná, že jsem to už psala, ale moře mělo každý den jinou barvu. To, co je na snímku, to je skutečnost.

Program dalších dnů byl klidný, počasí nádherné a my jsme si toho všeho užívali. Vypadá, to že už jsme do konce pobytu nedělali nic jiného, než leželi na pláži a lenošili. Není to pravda, ještě je o čem psát, ale to zase až příště.

Sicílie druhý den - Etna

Nastal jeden z hlavních dnů našeho pobytu v Itálii, výstup na Etnu. Plážové oblečení jsme vyměnili za turistické, všechny věci z hotelu naložili do autobusu, protože z Etny se vracíme přímo na naši základnu na poloostrově Gargano.

Náš červený autobus vyjel a my jsme si mohli hlavy ukroutit, abychom už, už zahlédli alespoň pár čoudíků z obávaného vulkánu. Nejdřív jsme ale museli postoupit krkolomnou cestu po tamnějších serpentinách. Cesta na Etnu byla do poslední chvíle otázkou, protože ještě před měsícem od naší návštěvy Etna soptila a my jsme si vůbec nedovedli představit, jak to tam vypadá.

Nějaký sicilský rozcestník, konečně, úplně dole, směr Etna!!

Už ji v dálce vidíme, dole na obrázku je vidět láva a to nám zbývá ještě velký kus cesty

Než jsem odjížděla, přečetla jsem si v průvodci, jakým způsobem se dá dostat co nejvýše, ale moc jsem se toho nedozvěděla. Bála jsem se, že vzhledem k uváděné nadmořské výšce Etny to bude dost těžký oříšek, ale byla jsem připravená na všechno. Po dosti dlouhé jízdě nás autobus přivezl na velké parkoviště s mnoha stánky se suvenýry, občerstvením, sociálním zařízením a dolní stanící lanovky.

Tady koupíte ledacos, včetně různých předmětů z lávy

Na stanici lanovky jsme si zaplatili dopravu až pod vrchol Kabinková lanovka nás dopravila do výšky 2600 m.n.m. Všimněte si toho úchvatného i když trošku zamlženého, pohledu dolů, vlevo nahoře je vidět kousek moře

V horní stanici lanovky se nachází restaurace s vyhlídkou a stanice autobusů, které nás dovezly až pod vrchol Etny, do výšky cca 2900 m.n.m.

Zde nás čekal italský průvodce, naštěstí jsme měli pár italsky mluvících lidí, kteří překládali

To je ona, sicilská sopka Etna. Ve většině průvodců se uvádí její nadmořská výška 3350 m,. Já jsem se ale dopídila, že k roku 2009 dosahuje její výška 3329 m, těch 21 m jí ubylo v období mezi lety 1981 - 2009 následkem sopečné erupce, Etna se rozkládá na ploše 1191 km^₂ a její obvod je 140 km ( tak praví Wikipedie ).

Pěkně zhluboka jsme se nadechli sopečného prachu a dali se do obhlídky. Ti odvážlivci tam dole, dostali od průvodce pěkně vynadáno, navíc jsou to naši...

Pozůstatky nějakého zasypaného objektu

Tento objekt byl zničen pravděpodobně v r. 2002, přesto, že jsme měli průvodce i překladatele, hodně informací nám uniklo

Hnědá hmota je sopečný popel, podle průvodce, většinou čerstvý, z letošního května. My jsme měli štěstí na počasí, bylo krásně slunečno, ale ne nijak horko, sopka klidně bafala a dovolila nám, abychom si ji alespoň trošku zdola prohlédli. Tam v dáli, to jsou mraky, byli jsme jako v letadle, pěkně nad oblaky...

Ještě jeden zajímavý snímek s vrstvou sněhu a vrstvou popela. Průvodce nám sdělil, že v květnu, při poslední erupci, kdy byl na Etně sníh, došlo k jeho pokrytí horkým popelem a vzniklo plno takovýchto útvarů. Mimochodem, na Etnu se chodí také lyžovat.

Když jsme si všechno pěkně prohlédli, posbírali po zemi nějaký ten suvenýr, odvezli nás autobusy zpět na horní stanici lanovky, odkud je tento úžasný pohled dolů na parkoviště a dál na silnici. Dali jsme si dobře chlazené pivo, ještě asi tak hodinku jsme se kochali, potom jsme sjeli lanovkou k parkovišti. Už v horní části lanovky byly vidět různé rostliny, kterým se tu velmi dobře dařilo. Ve stáncích u parkoviště jsme nakoupili nějaké dárečky, nasedli do autobusu a odjeli do Messiny na trajekt.

Odplouváme skoro za tmy, okolní lodě už svítí, kam asi mají namířeno?

Nás čeká dlouhá noc v autobuse. Výlet určitě stál za to. Nakonec i ten obávaný výstup nebyl vůbec náročný, dalo se jít i pěšky od parkoviště nebo od horní stanice lanovky, ale když člověk neví, do čeho jde, tak raději neriskuje. Počasí nám přálo, měli jsme velké štěstí. Když jsme odjížděli, Etna se zahalila do mraků. Když si člověk uvědomí, že jenom tak podřimuje a vyčkává a kolik škod a neštěstí už napáchala.....