A jak to vidíte vy?

Povím vám, co se mi v neděli přihodilo. Jela jsem po týdnu z návštěvy u manžela a chvíli jsem musela čekat ve městě na další spoj domů. Protože nepříjemně sněžilo a já jsem byla tím dlouhým cestováním docela promrzlá, stoupla jsem si do závětří kde jsem měla výhled na nástupiště. Tam se ke mně přitočil mladý muž, ve věku od pětdvaceti do třiceti let, který mě prosil o peníze (drobňáky). Tvrdil, že je na ulici, je bez peněz a je nachlazený. Že chce strávit noc u Armády spásy, ale tam po něm chtějí 40,- Kč a ty on nemá. Nevypadal nijak ošuntěle, ba naopak byl velmi slušně oblečený, ale nachlazený určitě byl.

Nemám tyto situace ráda, protože jsem velmi nedůvěřivá po té, co jsem se párkrát  napálila. Nepřišla jsem tehdy sice o velké peníze, ale ten pocit, že mne někdo ošidil a za rohem se směje nebo s kamarády popíjí  za vyžebrané peníze "krabičák", je velmi nepříjemný. Pár takových lidí jsem už také přešla bez povšimnutí.

Ale protože mi hocha bylo v té zimě líto, udělala jsem kompromis. Hrábla jsem do kapsy a vytáhla pár mincí, které mi tam zůstaly, ale také  jsem mu hned vyčinila, jestli je mu to zapotřebí, že určitě má rodinu, tak ať se vrátí domů, tvrdil, že to nejde, ale já jsem mu řekla, že se všechno dá napravit. Poděkoval a už jsem ho nikde nezahlédla, pravděpodobně šel žebrat dál, možná na víno, možná na nocleh u Armády spásy. Měl ale chlapec smůlu, kdybych věděla že je to opravdu na ten nocleh, tak bych mu dala celou částku, možná i víc, ale jak jsem mu měla věřit. Na druhou stranu by venku určitě umrznul. Tak jsem snad udělala dobrý skutek..

Chtěla bych vědět, jak byste se zachovali vy.

Muzeum ulice

Vloni jsem na těchto stránkách popisovala svoje zážitky z cesty po Anglii.  Bohužel, nestačila jsem všechno napsat, zbylo mi stále ještě hodně dojmů a hodně fotek.

O muzeích jsem se zmínila všeobecně a nyní bych chtěla jednotlivá muzea trošku víc přiblížit.

Hned první den jsem navštívila Muzeum ulice v Hullu, přesně Streetlife Museum.  Vstupné po nás nechtěli, mohli jsme si všechno ohmatat, zakroutit volantem, zmáčknout kdejaký knoflík.  Toto muzeum zachycuje život na ulici města Hull od dob koňských povozů až po současnost.

V muzeu nejsou vystavovány jen dopravní prostředky, ale vlastně všechno, co se týká života na ulici, obchody, různé "automaty" na jízdenky, reklamy, dopravní značky, osvětlení, a plno dalších věcí.

Muzeum je rozděleno na několik částí.  V části, týkající se koní, tedy koňské dopravy, byla velká tma, takže fotky zde pořízené, nestojí za nic. Ale toto oddělení mě zaujalo hlavně tím, že byste ho poznali i poslepu. Již z dálky bylo mírně cítit koňským trusem, zajímalo by mě, jestli mají za tímto účelem "dvorního dodavatele". Na různých místech byla rozmístěna čidla. Když jste vešli, ulice náhle ožila, ozývali se  zvuky povozů, lidských hlasů, koňských kopyt, štěkání psů, přibližně   tak, jak to kdysi na ulici vypadalo. Plno figurín lidí v dobových kostýmech, koně vypadali jako živí.

Tento pes na nás velmi štěkal

Reklamy na výrobky, které kupujeme dodnes

Obchod s cyklistickými nebo motoristickými  potřebami

A už jsme v oddělení jízdních kol

A teď jsme se ocitli blíže k současnosti

V oddělení koní byl mírně cítit koňský trus, obchůdky voněly tím, co se tam prodávalo, v potravinách potraviny, v lékárně léčiva, v obchodě s drogistickým zbožím mýdla, čistící prostředky a.p.

Na konci pobytu jsme  muzeum navštívili znovu. Myslela jsem, že v tomto článku shrnu návštěvu všech muzeí, která jsme navštívili, ale prostě mi to nevyšlo a budu se muset alespoň ještě jednou vrátit.

Fotky, jak jsem řekla, nejsou kvalitní, ale bylo to částečně zaviněno tím, že jsem netušila, že zde můžu fotit, než jsem si na to zvykla, chvíli to trvalo a potom jsem cvakala všechno, co jsem viděla, abych o nic nepřišla a tak to dopadlo.

Jak se tak po půl roce vracím, stále víc lituji své chabé znalosti angličtiny.  Bez ní je člověk ztracený, na ulici se možná dá nějak domluvit, ale třeba na letišti, tam i když letíte do Prahy, tam se s vámi nikdo česky bavit nebude..

Mahátmá Ghándí, pokropený od deště, sídlí v parčíku před budovou muzea, moc se mi líbil

Povídání o tom, jak krtek babičku zachránil

Ano, je to přesně tak, krtek mě zachránil. No, abych to upřesnila, Krtek s velkým K, Krtek pana Milera! Jak k tomu došlo? Asi takhle.

Syn mě požádal, jestli bych nepohlídala jeho dcerku, které budou v únoru 2 roky. Přes to, že jeho malá rodinka bydlí ve stejném domě, Elišku jsem zatím dlouhodobě nehlídala. Když mi ji první den přivedli, byla moc smutná a já jsem měla velké obavy, jak to spolu zvládneme. Pak mne ale napadlo, že něco zkusím, vytáhla jsem DVD s Krtkem a ukázala ho vnučce, protože vím, že jí Krtečka občas pouštějí.  Nedoufala jsem ve velký a dlouhodobý  účinek, vzhledem k jejímu věku. Jenže najednou se uplakaná tvářička začala usmívat. Když se krtek objevil na obrazovce, Eliška začala dokonce napovídat, kdo se objeví a co bude dál, tím jsem zjistila, že stejné DVD má doma a že ho viděla určitě mnohokrát. Dopoledne nám rychle uběhlo, Obě jsme byly nadmíru spokojené, já jsem zastala i pár nezbytných prací, absolvovali jsme malou procházku za účelem nakrmení místních divokých kačen a po návratu jsme si na žádost vnučky daly krtčí REPETE a opět jsme se zájmem sledovaly, jak si Krtek nechal renovovat autíčko, jak s myškou slavili Vánoce a vyzráli nad zlobivým havranem atd. Druhého dne jsem měla domluveno opět hlídání. Společný den byl zahájen krtčím DVD, sledovanost byla stejná, jako předešlého dne. Po odpolední procházce a zhlédnutí populární Kouzelné školky s Františkem a Michalem si Eliška řekla opět o Krtečka. Nabídla jsem jí Pejska a kočičku, kocoura Vavřince, ale ona chtěla jedině Krtka, to už si  pro ni přišli rodiče.

Závěrem bych chtěla vzdát hold panu Zdeňku Milerovi. Řekněte, kdo umí zaujmout děti od tak útlého věku! Nejsem zastáncem vysedávání dětí u obrazovek, ale někdy je to opravdu záchrana. Jeho pohádky postrádají agresivitu, jen maličké zlobení, které je nenásilně potrestáno a nakonec jsou všichni kamarádi!

S Krtkem jsem se setkala i několikrát vloni v Anglii. Já jsem jako dítě chodila na Krtečka do kina a to už je pěkně dávno. Krtek je prostě nesmrtelný!

Pocukrované

Když jsem dnes ráno vyšla ven, vůbec jsem nedoufala, že uvidím něco tak krásného

Tam, kde dosáhlo sluníčko, už nebylo nic, ale ve stínu zůstala nádherná pocukrovaná krása

Obrysy už zatracených a k rozpadu odsouzených listů mrazík zvýraznil a naposled je ukázal v plné kráse

Je to legrační, mrazík a sedmikráska, vykukují všude, příroda nás klame!

Kámen na kameni, také mírně pocukrované. Takové kameny mám roztroušeny po celé zahradě, jak vidím v přírodě nějaký snadno unesitelný kámen, šup s ním do batohu, či tašky..

Klaplo to do puntíku

Dnes opět byla neděle a nastal čas navštívit našeho maroda. A opět, jako mnohokrát, nebylo lidí, kromě mé osoby... A protože jsem si ještě nestačila udělat řidičák, bylo nutné najít jiný dopravní prostředek, navíc v neděli! Přiznám se, že dopravní spojení o víkendu jsou u nás velmi bídná. Nebýt internetu, tak nevím! Ale už jsem opět tu, tak to dopadlo dobře. Použila jsem pět různých  autobusových spojů a nikde jsem dlouho nečekala, musím se pochválit! Také jsem ale ušla několik kilometrů, ale to schválně, protože se odpoledne tak nádherně vyčasilo, že by bylo škoda toho nevyužít! Kdybych měla vedle sebe babi Maňasovou, tak si i zazpívám!

V tomto ústavu mě fascinují  zařízení, která ulehčují klientům život a to jsem ještě určitě neviděla všechna. Na obrázku je tunel, spojující objekt s komunikací, vedoucí do parku a také do obce Hrabyně. Pod tunelem vede místní příjezdová silnice. U budovy je vidět menší zastřešený objekt,  je to výtah, kterým se dostanete z tunelu dolů na komunikaci nebo naopak. Terén je zde výškově velmi různorodý.

Výjezd z tunelu

Cesta do obce lemovná zábradlím a  pouličními svítilnami. Vozíčkáři a ostatní chodící pacienti se tak bez problémů dostanou do obce, kterou prochází velmi frekventovaný průtah z Ostravy do Opavy. Všimněte si, jak bylo krásně a já jsem zjistila že vlevo jsou vidět Jeseníky a vpravo Beskydy, což mne velmi potěšilo.

Při čekání na autobus jsem  zachytila alespoň kousek místního kostela

A při čekání na další autobus, tentokrát v Ostravě, jsem vyfotila toto zvíře, které se na mne tak divně koukalo... Myslím, že sem bylo před pár lety přivezeno z Prahy.

A odtud mě autobus dovezl až domů.

Cesta mne velmi jarně a optimisticky naladila, ale on je teprve leden! Ještě si za ta kamna určitě vlezem!

Kdo ruší jejich odpočinek?

Ve středu jsem se byla podívat na hřbitově, jak to tam vypadá po Vánocích, po velkém vichru a po velkém sněhu. Tedy po velkém sněhu ani stopa, zato po velkém vichru zůstalo nepěkných stop hodně.  Nejvíc mě ale zaujalo toto

Na otvor v sousedním hrobě jsme zvyklí, objevuje se tam pravidelně několikrát do roka, sousedi ho s pečlivostí vždycky utěsní a okolí pěkně upraví a za chvíli je tam zase! Tentokrát ale někdo nebo něco si dalo záležet, všude byla hlína a nepořádek! Dnes jsem vzala foťák a musela jsem tu zádadu zvěčnit, než to sousedi zase upraví.

Tak řekněte, kdo ruší klid  drahých zesnulých?

Myslím, že v tom měl prsty, alespoň částečně, nějaký kocour!