Noah Gordon

Noah Gordon je americký spisovatel, kterého jsem objevila před lety, kdy jsem si koupila jeho román Šaman. Knihu jsem přečetla jedním dechem a nato jsem objevila jeho další román Ranhojič, ten jsem přelouskala se stejným nadšením. Pak násleoval román Lékařka. Tyto knihy mají společné to, že se jedná o příběhy skotského lékařského rodu Coleů, počínající v 11. století až po současnost. Pak následovaly další knihy, přeložené do češtiny,  které se mi ocitly v knihovně.

Knihy Noah Gordona jsou převážně historické, z lékařského prostření , často s židovskou tématikou. O autorovi se moc nedozvíme, protože si své soukromí pečlivě hlídá.

Vřele doporučuji k přečtení. Sama jsem si četbu Ranhojiče nedávno zopakovala.

4.1.2011

Dnešní den byl u nás krásný a slunečný, jen na pár hodin se nám sluníčko schovalo. Jsem ráda, že se mi tento jev podařilo spatřit. Doma jsem žádnou clonu nenašla, na radu moderátorky rozhlasu jsem vyhledala starý vyvolaný kinofilm a ono to fungovalo! Vzpomněla jsem si na zatmění slunce před deseti lety, na ten zvláštní stísněný pocit a na to ticho.. Foťák jsem ani nevytáhla, myslím, že by to bylo zbytečné, mnozí z nás ale pořídíli nádherné snímky.

Včera a dnes mi dělala společnost moje čtyř a půl letá nejzlobivější vnučka. Celou dobu byla moc hodná a pěkně jsme si to spolu užívaly, až  do doby, kdy jsem ji měla odvézt autobusem domů nastal zlom a já jsem byla v koncích. Svým dětem bych pořádně naplácala... Vnučka teprve v prádélku a odjezd autobusu se blížil. Nakonec jsem sice neplácala, ale pořádně řvala, autobus jsme chytily. Holčinu jsem v pořádku odevzdala, ani pozvání na kafe nepřijala a utíkala si užívat svobody... Však si ji zasloužím, svátky u nás byly rušné..

Svobodu jsem si užívala zdravě v plaveckém bazénu na fungl novou permanentku. Pozor, to není plnění novoročního předsevzetí, žádné nemám. Do bazénu chodím celkem často. Jenže ouha! Já nemám předsevzetí, ale těch šílenců tam bylo tolik, že dvě protiplovoucí osoby se musely před střetem zastavit, vyhnout nebylo kam. Věřím, že do února je to všechny přejde a opět bude v bzénu místo.

Doma jsem se přesvědčila, že jsem opravdu sama, překročila jsem hromadu hraček a ostatního nepořádku a s heslem : "Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat také zítra", jsem se pustila do lenošení...

Sluníčko a mráz

Nevím jak vy, ale já sluníčko nutně potřebuji k životu, když nesvítí, tak nestojím za nic, ale když se jenom trošku objeví, okamžitě se naladím co nejpozitivněji, prostě najednou je mi hej! A tak tomu bylo den před silvestrem, ani nevím, který to byl den, za ty svátky to mám hodně popletené.  Prostě sluníčko mne vyhalo ven a stálo to za to.

Sněhu nebylo moc, ale mrazík pracoval pořádně!

Původně jsem chtěla fotit krajinu, ale pak jsem našla takovéto skvosty. Když jsem chtěla fotit, foťák zamrzl. Po intenzívním zahřívání a domlouvání se mi podařilo udělat pár snímků

Je libo náhrdelník?

Nebo šňůru zvláštních perel?

V zamrzlé brázdě jsem zase objevila další krásu, led nebyl silný a hned to odnesly boty..

Kam asi vedou osamělé stopy?

A zpět domů do tepla! Při minus deseti stupních mě vidina horkého moku donutila přidat do kroku..

Fotky mám i v černobílém provedení, možná vypadají i lépe, ale není na nich vidět to sluníčko...

Přání

Smutkem neobtěžuju

Tuto knihu jsem přečetla během dvou minulých dnů. Doporučila mi ji naše paní knihovnice a na tu já dám, protože ví přesně, jaké je moje gusto. Je to kniha rozhovorů mezi  autorkou - novinářkou a První dámou, pořízených v průběhu více let. Text je hojně doprovázen fotografiemi.  Ač otázky byly mnohdy velmi nepříjemné, paní Livia si s nimi vždycky bravurně poradila a zachovala, jak se říká "glanc". V životě to neměla a nemá lehké, se vším se ale dokázala a dokáže vyrovnat. Klobouk dolů před takovýmto člověkem. Vřele doporučuji.

Povánočně

Tak a teď jsem v koncích, vůbec nevím co budu psát. Vloni jsem v tuto dobu vyfotila stromeček, pochlubila se s dárky atd.. Stromeček byl, dárky byly, u stolu jsme se sešli všichni, kdo sem patřil, nikdo nechyběl. Vzájemně jsme se navštívili, potěšili jsme se s dětmi našich dětí a bylo po Vánocích. Ty Vánoce byly ale přece trošku jiné, než obvykle, trošku víc ulítané. Manžela z nemocnice odvezli podle plánu do rehabilitačního ústavu v Hrabyni, tam se ani neohřál a už ho propustili na necelé 4 dny domů na Vánoce. Krásně jsme si to užili a už musel zase zpět. Měla jsem z té cesty trošku strach, protože v noci sněžilo a začalo mrznout a cesta do Hrabyně je v takovémto počasí velmi nebezpečná. Ale zase jsme měli štěstí a počasí se umoudřilo a sníh ze silnice zmizel.

Místo stromečku tedy ukazuji toto obrovské zařízení, kde se léčí po úrazech a operacích  lidé z celé Moravy. Vloni jsme sem jezdili v létě, tak jsme viděli velké množství lidí na vozících. Teď byla část doma a část schovaná pěkně v teploučku.  Proskleným tunýlkem vpravo se dostanou vozíčkáři z budovy až na místní silnici, vedoucí do obce.

Pohled z pokoje na druhou stranu, v areálu jsou i byty pro vozíčkáře

Všechno je propojeno rampami, výtahy a plošinami. Na fotce je místní kaple. V létě to tam žije...

A ujíždíme raději domů...

Nedávno jsem četla v nějaké prezentaci, že naše děti znají ptáky pouze z reklamy na minerální vodu, název neuvádím, ale v tom mraze jsem jiné ptáčky nezahlédla

A to už projíždíme nedalekou Ostravou, zubté sluníčko nám posvítilo na zaplátovanou silnici...

Když jsem přijela domů, rozsvítila jsem si stromeček, uvařila kafíčko a konečně dočetla svoji oblíbenou knížku, ke které jsem se zase po letech vrátila.

Doma je doma.