Ještě několikrát se chci vrátit k mé cestě po Anglii. Tentokrát se zmíním o svých zkušenostech s tamní dopravou a dopravními prostředky.
Tak toto je naše letadlo, které nás přepravilo z Prahy přes oceán do Leedsu a zpět.
Stejné letadlo, vlevo vozík s batožinou, vpravo se blíží nástupní nohvice (odborníci prominou).
Pohled z letadla na křídlo před odletem, přiznám se, že si nepamatuji, že jsem ještě v letadle vytáhla foťák. Pak už byl schovaný až do dalšího dne. Všimněte si, prosím, těch mraků, za chvíli už budeme nad nimi a zažijeme, úžasný pohled na širou nádherně bílou neprůhlednou pláň, ostře svítící slunce ještě v 19 hodin večer a blankytně modrou oblohu, což umožnil hodinový časový posun. Moc mne mrzí, že tento zážitek nemám nafocený, ale kdo to zažil, tak se mnou jistě bude souhlasit. Otrlí cestovatelé, ať se mi nesmějí a raději nečtou. Ještě musím říct, že mráčky se nakonec slitovaly a v místech přeletu mezi pevninami nám ukázaly moře.
Letadlo letělo v obou směrech podle letového řádu, všechno proběhlo, jak má být, jen ta jazyková bariéra...
Hned po přistání jsem si musela zvyknout na dvě věci, jízdu vlevo a volant vpravo. Před letištěm na nás čekali naši přátelé se svým, v Anglii koupeným autem a se slovenskou navigací. Vydali jsme se na jeden a půl hodinovou jízdu noční dálnicí do Hullu. Tady se musím zmínit , že cestou jsme potkali na několika místech silničáře v plné práci. Prý je to zde běžné. Na zpáteční cestě, která proběhla odpoledne, jsme žádné dělníky nepotkali.
Druhý den byl krutě pěší, nachodili jsme mnoho a mnoho kilometrů, ale mohla jsem pozorovat dopravu okem chodce. Značný provoz, velké množství osobních aut a autobusů, z větší části patrových. Do toho sem, tam cyklista.
Ten den jsem si s nohama, bolavýma od městské dlažby uvědomila jednu věc, že přes velmi čilý dopravní ruch byla mezi řidiči jakási pohoda nebo tichá dohoda? Vůbec jsem nezaregistrovala nervozitu, bezohlednost a brutalitu, na jakou jsem zvyklá u nás. Prostě klídek Angličanů. Cestovali jsme většinou patrovými autobusy, obdivovala jsem řidiče, který na úzkých silnicích a v mini uličkách bravurně zvládal zatáčky. Klid zachovala i kolona, když před námi jelo pomalejší zemědělské vozidlo a to několik kilometrů. Řidič autobusu byl vždycky milý zdvořilý a klidný, při nástupu i při výstupu jsme se vzájemně pozdravili.
Ve městech i městečkách je spousta světelných přechodů a spousta kruhových objezdů, ty větší většinou se světelnou signalizací. Zastávky autobusů jsou velmi čitelně označeny a v některých vám světelná tabule průběžně ukazuje, který autobus má právě přijet.
Trošku zvláštní kruhový objezd - fontána
Tento krásný taxík stál před nádražím
Výletní loď je také dopravní prostředek
Co dopravují lodě v dálce nevím, opravdu jsem je viděla jen z dálky...
Vyhlídkový autobus v Yorku, pěkně jim to tam nahoře profukovalo..
Za tímto vozítkem, jsem se dlouho pídila, abych ho vyfotila. Podařilo se mi to až poslední den. Původně jsem si myslela, že je to nějaký nový vozík pro invalidy. Vozítka se pohybovala většinou po chodníku a seděli na nich starší, na oko nepohybliví lidé. Až potom jedno vozítko zastavilo u obchodu a jeho majitel si pěkně po svých došel nakoupit.
Mrzí mě, že jsem nejela vlakem, vlaky mám ráda, ale týden je krátká doba. Mám v plánu napsat ještě jednu reportáž o muzeích, kde se zmíním o muzeu železnice a mám i pár fotek s nádhernými exponáty.
O dopravě jsem zde napsala, všechno, co jsem viděla a zažila. Chtěla bych jen říct, že jsem se i na těch jejich rušných ulicích cítila mnohem bezpečněji než doma.
Opět se omlouvám za kvalitu fotek, na umělecká díla nebyl čas...
