Translate

23 února 2018

Volové


Minulý týden byly u nás na prázdninách vnučky. Po tom, co jsem občas zaslechla z vedlejší místnosti nějaké peprnější slůvko, byla jsem nucena zasáhnout a udělat holkám přednášku na téma dobré marvy. Začala jsem u toho nejpoužívanějšího slova. Nejdřív jsem se dívenek zeptala, jestli vůbec vědí, co je to vůl a když jsem jim sdělila, že je to větší zvířátko, podobné kravičce, byly značně udivené. O kastraci jsem se nezmínila, to by tyto jemné dušičky asi vyděsilo.
Následně jsem zavítala na jedny moudré internetové stránky, abych se přesvědčila, že dívky neklamu a zjistila jsem následující :
1/ Vůl je kastrovaný býk tura domácího.
2/ Slovo vůl se používá při označení hloupého člověka.
3/ Slovo vůl se používá k oslovení kamaráda.

Tak a teď babo raď! K ostatním nevhodným slovům jsem se už raději nevracela.
Jenomže hned další den jsme jely autobusem a holky jsem posadila před sedadlo, kde vedli hlasitý hovor dva výrostci. Hovor vypadal asi takhle : "Vole - píp - vole - píp - vole - píp..." Pro vysvětlení - "píp" je velmi ostré neslušné slovo a cesta trvala asi 15 minut. Myslím, že holky měly uši nastražené a já jsem byla naštvaná. Sice nic nového pod sluncem, ale prostě se mi to nelíbilo.
Když jsme vystupovaly a kluci nás míjeli, řekla jsem holkám, že kdyby chtěly vidět, jak vypadá vůl, tak tady jsou hned dva. Věděla jsem, že riskuji minimálně další nadávku, ale nemohla jsem jinak. Kluci si mně prohlédli, neřekli nic a upalovali pryč. Holky se jenom uchichtávaly.






07 ledna 2018

Ohlédnutí za posledními dny minulého roku

Máme za sebou první týden nového roku a já jsem si uvědomila jak ty poslední dny starého roku rychle utekly a že si už vlastně ani moc nepamatuji, co se všechno událo.
Manžel šel ve středu před Vánocemi bez nějakého plánování na implantaci kardiostimulátoru. Týden před tím ani nevěděl, že má potíže se srdíčkem. V pátek už byl doma a Vánoce jsme vesele oslavili spolu. Trošku mi to připomnělo situaci před několika lety, kdy celý rok nebyly peníze na manželův nový kyčelní kloub, ale před Vánocemi se doktoři předháněli, který termín nabídnout.


V té době jsme s kamarádkami podnikly tradiční cestu do sousední vesnice, kde se nachází moc pěkná křížová cesta, ukončená na kopečku dřevěnou zvoničkou. Je to takové zvláštní magické místo s výhledem na Beskydy. Sem chodíme už několik let zakončit náš vandrovní rok.


Od zvoničky jsme sešli do vesnice a abychom se trošku zahřály, navštívili jsme kozlovický pivovar (Fukčárinka bude znát). Společnost nám dělali dva statní Valaši. Abych pravdu řekla, je to ostuda, ale byla jsem tam poprvé a patrně ne naposledy. O staré obecné škole, která se ve stejném areálu nachází, jsem už také na blogu psala, ale tenkrát jsem pivovar vynechala.

Po vánočních oslavách s blízkými příbuznými jsem se vydala na slavení Vánoc se vzdálenými příbuznými, konkrétně se synem, snachou a vnoučkem z Podkrkonoší. Tam jsem strávila tři dny. Vnouček byl nemocný, takže jsme byli většinou doma, ale přece jenom jsem si užila trošku kultury na vánoční výstavě, na kterou jsem se celý rok těšila, protože jsem ji navštívila už vloni a na blogu jsem tenkrát o výstavě napsala článek. Protože momentálně nefotím, neboť nemám čím, vkládám alespoň jednu fotku z loňska.


Také letos tam byl k vidění krásný betlém od pana Kábrta ze Rtyně v Podkrkonoší.

Malým dobrodružstvím bylo cestování vlaky tam a zpět. Jedna cesta mi trvá polovinu dne, proto se snažím najít spoje tak, aby byly co nejpohodlnější a tímto musím pochválit České dráhy. Vlaky jely téměř na vteřinu přesně. Průvodčí dokonce pomáhali cestujícím s kufry a jízdenky byly levnější než u žlutého RJ, kterým většinou jezdím.

Ještě se musím zmínit o tom, že v prosincovém časopisu Rozmarýna uveřejnili náš rodinný recept na bramborový salát, z čehož jsem měla obrovskou radost. Radost jsem měla také z knihy, kterou mi poslali. Polévky mám ráda. Uvidíme, jestli tam najdu nějakou inspiraci.



Nový týden také utekl, jako voda. V lednu je jako v březnu. Momentálně nám tu leje. Zlobí mne, že nemám foťák, ale budu to muset bez něj nějakou dobu vydržet. Zatím mohu posloužit zásobami fotek z archívu. Viz zvonička, ta je z loňska, Valaši jsou od kamarádky.






Přeji vám pohodový nový týden.

25 prosince 2017

Přání






Přeji všem pohodové svátky a posílám vám trošku toho sněhu, který všude chybí. U nás bylo dneska, jako na jaře.Mrkající






19 prosince 2017

Předvánočně

Zdravím vás v tomto adventním čase. Letos je to u nás doma hodně zmatené. Nějak nestíhám a nějak mi to rychle utíká. Adventní věnec - nevěnec jsem nakonec stihla vyrobit v termínu, zato vánoční věnec se objevil na dveřích až na druhou neděli adventní. Do té doby tam viselo dubové listí, žaludy a kaštany...


Nakonec jsem stihla ještě malou dekoraci ke dveřím.


Ozdůbky upletla moje snacha Romana a nejsou ze slámy, ale z jemných stébel krkonošských trav. Mám je už několik let a na blogu jsem je také ukazovala.
Nějaké dekorace mi vyrobila další snacha Ivetka, ale v poslední době fotím málo, protože fotím jenom mobilem. Můj milovaný foťáček byl definitivně panem opravářem odsouzen do šrotu. Sloužil mi 4 roky a oprava by byla prý dražší než foťák nový ( možná i dvojnásobně ). Moc mi chybí, ale ještě musím hodně přišetřit, jak radil pan opravář...


Letos jsem chtěla pro svoje kamarády a známé vyrobit něco jiného, než drátované zvonečky, ale nakonec jsem zůstala u nich. Na drobné háčkování mi chybí dobrý zrak a zkušenost.

Advent jsem si zpestřila návštěvou dvou divadelních představení v divadle Antonína Dvořáka v Ostravě a překrásným koncertem Václava Hudečka. Ještě mne čeká předvánoční výšlap s kamarádkami. To asi proto nestíhám, že se stále někde flákám ( myslí si rodina ).

Pár druhů cukroví jsem už ale také upekla, kapra máme naporcovaného v mražáku, brambory na salát koupené. Ještě ty dárky....

Co čert nechtěl, manžel se dnes dozvěděl, že musí zítra nastoupit do nemocnice na vyšetření srdíčka. Doufám, že všechno dobře dopadne a my budeme v neděli u stromečku spolu.




Pokud na pohodový chod předvánočního mumraje dohlíží skřítek Vítek z dílny naší Květy, určitě všechno dobře dopadne. Vždycky všechno nějak dopadlo...

Krásné předvánoční dny!

28 listopadu 2017

Už je to osm let...

V těchto dnech je tomu osm let, kdy jsem napsala svůj první článek. Tenkrát to bylo veliké dobrodružství. Pokus - omyl a žádný rádce! Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Myslím, že v tom samém roce 2009 nás tu začínalo více a většina vytrvala. Za tu dobu jsem poznala spoustu zajímavých lidí, naučila se zacházet s foťákem a fotkami, poznala jsem prostřednictvím jiných blogů krásná místa v naší vlasti i v zahraničí. Vyzkoušela jsem plno výborných receptů a "přičichla" jsem k rozličným technikám ručních prací. Dostala jsem tipy na dobré knihy a zjistila jsem, že každý má nějakou tu bolístku. "Naživo" jsem se setkala s několika blogerkami a jednou jsem navštívila setkání Ženského klubu. S blogerkou Milenou se pravidelně scházíme už několik let a několik let mi od jednoho šikovného blogera přicházejí křížovky, které sám sestavuje.
Blog jsem začala psát v mém prvním důchodovém roce ( šla jsem o 2,5 roku dříve ). Od té doby se velmi mnoho věcí změnilo. K dvěma vnučkám přibyly další tři a jeden vnouček - klouček. Stres a letité spolupracovníky jsem s radostí vyměnila za pohodu a fungl nové kamarády. Začala jsem chodit do přírody a cestovat v rámci možností rodinného rozpočtu. Je pravda, že na blogování mi nezbývá mnoho času, ale zatím se nemíním loučit.
Děkuji vám všem věrným i náhodným návštěvníkům za to, že ke mně zaskočíte a zanecháte tu pár milých slov. Moc si vašich návštěv vážím.
Ať nám blogování přináší jenom radost!







06 listopadu 2017

Vzpomínání na beskydské putování

O víkendu jsem se zatoulala na blog k Pavlovi Tlusťjochovi. Tam mne zaujala jeho soutěžní otázka : " Kdo nebo co je a kde se nachází Švarná Hanka.
Já to vím a prozradím... Je to chata v Beskydech. Najdeme ji na hřebeni Gruň, na moravsko-slovenském pomezí, nedaleko lokality Bílý Kříž. Vloni, koncem srpna, jsme se s kamarádkami domluvily, že se tam vydáme. Chata je na hřebeni, vede k ní několik cest, ale vyšlapat se tam musí po svých. My jsme si vybraly zrovna ten horší terén. Pěkně do kopce, přes kořeny a kameny...


Autobusem jsme dojely na Visalaje a potom dál pěšky.


Cesta se táhla lesem, ale občas se nám naskytly opravdu krásné výhledy, třeba na Lysou horu...


A jsme tady !


To je ona, chata Švarná Hanka. Má to být jedna z nejstarších chat v Beskydech. Údajně tu pobýval i Petr Bezruč. Dovnitř jsme se nedostaly, protože tam probíhala příprava na svatební hostinu. Musely jsme se spokojit s bufetem a s venkovním posezením.


Byl konec prázdin a všední den, hostů nebylo mnoho. Za pěkného počasí o prázdninách a o víkendu je to tady, jako na Václaváku. Ani se nedivím tomu, kdo vytvořil toto umělecké dílo. Rozjívené dětičky i velké množství psů k pohodě vůbec nepřispívá.


Dobrosrdečný chlupáč "Endží" byl výjimka. Patřil k chatě a připomínal mi Maxipsa Fíka.


Prst kamarádky ukazuje na mapě, kde jsme. Před námi jsou slovenské hory


To samé ve skutečnosti i s kravičkami.


Popelníky jsme nehledaly, zato ještě pár podobných cedulí bylo v okolí chaty k vidění. Nabraly jsme sílu k cestě zpět, ta dolů bývá horší, zasmály jsme se, podrbaly pejska za ušima a vydaly se zpět.


Byla s námi úspěšná houbařka které, jako vždy, štěstí přálo...



Jarní pozdravení

Mám ráda jaro, léto i podzim. Zimu moc nemusím. Je mi zima, klouže to a málo svítí sluníčko a to je na mé psychice znát. Přestože dnešní slu...