Vzpomínání na beskydské putování

O víkendu jsem se zatoulala na blog k Pavlovi Tlusťjochovi. Tam mne zaujala jeho soutěžní otázka : " Kdo nebo co je a kde se nachází Švarná Hanka.

Já to vím a prozradím... Je to chata v Beskydech. Najdeme ji na hřebeni Gruň, na moravsko-slovenském pomezí, nedaleko lokality Bílý Kříž. Vloni, koncem srpna, jsme se s kamarádkami domluvily, že se tam vydáme. Chata je na hřebeni, vede k ní několik cest, ale vyšlapat se tam musí po svých. My jsme si vybraly zrovna ten horší terén. Pěkně do kopce, přes kořeny a kameny...

Autobusem jsme dojely na Visalaje a potom dál pěšky.

Cesta se táhla lesem, ale občas se nám naskytly opravdu krásné výhledy, třeba na Lysou horu...

A jsme tady !

To je ona, chata Švarná Hanka. Má to být jedna z nejstarších chat v Beskydech. Údajně tu pobýval i Petr Bezruč. Dovnitř jsme se nedostaly, protože tam probíhala příprava na svatební hostinu. Musely jsme se spokojit s bufetem a s venkovním posezením.

Byl konec prázdin a všední den, hostů nebylo mnoho. Za pěkného počasí o prázdninách a o víkendu je to tady, jako na Václaváku. Ani se nedivím tomu, kdo vytvořil toto umělecké dílo. Rozjívené dětičky i velké množství psů k pohodě vůbec nepřispívá.

Dobrosrdečný chlupáč "Endží" byl výjimka. Patřil k chatě a připomínal mi Maxipsa Fíka.

Prst kamarádky ukazuje na mapě, kde jsme. Před námi jsou slovenské hory

To samé ve skutečnosti i s kravičkami.

Popelníky jsme nehledaly, zato ještě pár podobných cedulí bylo v okolí chaty k vidění. Nabraly jsme sílu k cestě zpět, ta dolů bývá horší, zasmály jsme se, podrbaly pejska za ušima a vydaly se zpět.

Byla s námi úspěšná houbařka které, jako vždy, štěstí přálo...

Ještě chvíli si užít barviček...

Podzimní barvy mne fascinují. Je to listí s tisíci odstíny žluté, jsou to dýně se svou sytou oranžovou a jsou to "listopadky" v zahrádkách, ve stáncích i na hřbitovech.

Od včerejška nám celý den vytrvale prší. Byla jsem pozvána k synovi na oběd. Vytáhla jsem to největší paraple a vydala se do města. Mladí se mi smáli, když jsem dorazila s velkým barevným, javorovým a umáčeným listem v ruce. Doma mám pěknou sbírku. Listy voskuji a vyrábím různé dekorace. Bohužel, už před několika měsíci mi vypověděl službu můj foťáček. Chvíli jsem používala synův a stav toho svého jsem zatím nestačila konzultovat s odborníkem. Nevidím to růžově i když závada je stejná, jako před třemi roky. Tehdy mi foťák opravili ještě v záruce. Teď fotím mobilem a fotky nejsou tak dobré. Přesto jsem si pro sebe zachytila alespoň něco.

Toto už není pravda. Listy psího vína opadaly, zůstaly jenom šlahouny...

Dřišťál, focený skoro potmě. Je krásný do podzimních vazeb.

Na jaře jsem zasadila několik druhů dýní, především jedlých. Vyrostly mi okrasné, hlavně ty žluté pokroucené. Ty velké jsou špagetovky. Neporadí mi někdo s jejich zpracováním? Byla bych ráda.

Ještě dekorace v hrnci...

Mochyně nesmí chybět. Bohužel na zahrádce mi neroste, ale mám dvorního dodavatele...

Liliovník tulipánokvětý, který jsem si vyfotila v zámeckém parku ve Frýdku. Byl tak vysoký, že se do mobilu nevešel.

Není to krása?

Setkání s Robertem Fulghumem

Nedávno jsem na vývěsce u autobusové zastávky zahlédla plakát s velkou hlavou šedivého pána s nadpisem : "Listování s Robertem Fulghumem". Nechtělo se mi věřit, že by tento slavný americký spisovatel mohl zavítat do naší vesnice. Potom někdo plakátek přelepil a já jsem to brala tak, že to byla jenom nějaká legrace. Jenomže se plakátek znovu objevil a místní rozhlas zahlásil...

Zakoupila jsem si tedy vstupenku a navštívila místní kinosál, kde se měla akce konat.

Šedovlasý pán se skutečně dostavil. Doprovázeli ho dva čeští herci. Na jevišti proběhlo čtení z jeho starších knih a představili také novou knihu Opravář osudů.

Nakonec autor sám promluvil k publiku, kolegové herci překládali a bylo plno legrace.

Po představení bylo možné zakoupit některé autorovy knihy ( někdo si přinesl svoje ) a Robert Fulghum trpělivě podepisoval a podepisoval...

Na internetu jsem zjistila, že Robert Fulghum takto cestuje po vlastech českých již delší dobu a je tam i kalendář. Byl to velmi zajímavý zážitek a pokud bude mít někdo z vás možnost někde v blízkosti bydliště ho zastihnout, vřele doporučuji.

Pro dlouhé podzimní večery

O víkendu u nás intenzívně pršelo, dnes konečně vysvitlo sluníčko, ale zbytek týdne má být opět deštivo. Podzim je tady, nedá se nic dělat, ty deštivé dny k němu také patří. Je to čas na pěknou knížku. Já jsem během léta četbu zanedbávala, ale už zase louskám, co se dá. V knihovně jsem narazila na "Stoletého staříka". Kniha měla velkou reklamu, tak jsem byla zvědavá.

Možná že jsem čekala víc. Je to taková zmatená černá komedie. Něco, jako švédský Švejk. Na přebalu jsem se dočetla, že autor má rád Haška. Tak jsem to dobře odhadla. Možná, že si to někdy přečtu znovu. Uvidíme. Ale doporučuji k přečtení...

Abychom zůstali ve Švédsku. Severské detektivky jsou fain. Pár jsem jich už přečetla. Pro ženskou trošku drsnější, ale o to napínavější a čtivější. Na autora mne upozornila na svém blogu Evka. Díky za tip.

Přeji pohodové podzimní dny.

Konec prázdnin

Konec prázdnin je tu. Podzim se blíží. Večery a rána jsou už chladnější. Dnes nám konečně začalo pršet.

Velké vedro minulých dní nebylo moc příznivé pro toulky po horách, ale čerstvý větřík to všechno napravil. Před pár dny jsme vyrazili s rodinou za výhledy na beskydské kopce a také na výzvědy do lesa.

Bohužel je velké sucho, houby nejsou. Ostružin je ještě dost a šípky už také dozrávají.

Hned mne chytila podzimní dekorační mánie a pár pichlavých větviček a hrst šípků jsem si přinesla domů.

Na cestě jsme uviděli tohoto hádka, byl jako živý, ale bohužel, už to měl za sebou. V atlase jsem hledala, co to je, ale žádný obrázek tomu neodpovídal.

Na stráni se pásly krávy. Mám radost, když na vesnici vidím to, co tam patří, zato mne trápí třeba velké podnikatelské sídlo, které vyrostlo hned na protějším kopci, kukuřice, která skončí v bioplynové stanici, fotovoltaické elektrárny místo lánů obilí atd.

Cíl cesty byla, jako už mnohokrát, tato kaplička v lese, zvaná Myslíkovské Lurdy. Už jsem o ní také několikrát psala.

Tato fotka je z jiné akce. Nemůžu se nepochlubit. Náš dámský turistický spolek uspořádal minulý týden pro naše vnoučata bojovku. Děti plnily různé úkoly, týkající se přírody. Samozřejmě že je nakonec čekala bohatá odměna .

Na fotce je vedoucí celé akce plus 7 unavených a spokojených kloboučníků .

Přeji vám pohodový víkend a vlastně celý nový měsíc.

Zahrada v srpnu

Přes den je stále ještě horko, ale rána a večery už jsou chladnější. Prázdniny se chýlí ke konci. Sucho nám utužilo svaly při intenzívním zalévání. Jablíčka a švestičky z naší zahrádky se letos nebudou konzumovat, také se nebudou sbírat a zpacovávat a my si odpočineme...

Něco nám ale na zahradě přece jenom vyrostlo.

Tento muškát jsem dostala vloni k narozeninám. Nevěřila jsem, že přežije zimu. Ještě začátkem léta měl podezřele nažloutlé listy a nakonec se z něho stal takový fešák!

A teď zpráva pro Emu. Ačokču i popínavý špenát jsem zasadila, sice trošku opožděně, ale obě rostlinky se mají k světu, ačokča má plody a špenát jsem si hned oblíbila!

To je on.

Ema obě rostlinky představila vloni v srpnu na svém blogu. Na moji žádost mi poslala semínka a tak to dopadlo. Ačokču jsme ještě neochutnali, ale špenát je výborný. Zatím ho přidávám jenom do salátů nebo lístky pojídám jenom tak.

Další letošní experiment. Omylem jsem při své "slepotě" zakoupila semínka lilku namísto cukety. Vůbec jsem neměla s pěstováním lilku zkušenosti a přiznám se, že jsem lilek ještě nikdy nejedla. Zkusila jsem semínka zasadit a ono to roste!

Skleník máme plný různých papriček a feferonek všeho druhu, pálivých, jako čert. Tato je prý ta nejpálivější, dle mého muže a ten už něco vydrží...

Dýně také pomalu dozrávají. Je zajímavé, že ty ozdobné jsem letos ani vloni nevysazovala. Semínka musela přežít v kompostu 2 roky a letos nějakým způsobem vyklíčila. Holt příroda ví své!

Oregano, to je pohroma i potěšení naší zahrady. Roste to všude, jako plevel, už i místo trávníku. Je ho tolik, že už několik let suším jeho květy, které si zachovávají i po usušení svou barvu. V dušičkové a vánoční vazbě jsou moc pěkné.

Téměř všechna levandule mi přes zimu uschla a květy oregana posloužily jako náhrada při zahradním tvoření.

Na farmářských trzích se mi zalíbila fialově kvetoucí rostlinka, připomínající šeřík. Je to prý něco, jako "motýlí keř", ale ten to není. Je to taková převislá trvalka. Stará keramická nádoba jí sluší. Uvidíme, jestli přežije zimu...

Zdravím všechny zahrádkáře, milovníky květin i ty ostatní. Užívejme si léta i když pro mnohé z nás není horko moc příjemné. Za chvíli tu ale bude to "babí" a to už bude lepší. Ať nám kytičky dělají radost!