Barvy podzimu

Po měsíci jsem opět tady. Dost dlouho jsem byla nemocná. Těch neduhů se na mne nalepilo opravdu hodně, od virózy po bolestivé klouby a já nevím co ještě. Viróza sice ustoupila, ale ostatní zůstalo a přidaly se další neduhy, ale beru to tak, že by mohlo být hůř ...

Měla jsem obavy, že propásnu to nejkrásnější z podzimu. Na zahradě máme listí sice dost, ale barvy ve volné přírodě ničím nenahradíš. V potu tváře jsem slezla pár kopců, ale můžu říct, že pohyb je život a trošku se mi ulevilo, hlavně na duši ...

Z lesa pěkně do tepla. Vánoční kaktusy se opět ukázaly v plné kráse. Letnění na zahradě jim, zdá se, prospělo.

Moc jsem se těšila, až si to okolo chalupy pěkně podzimně vyzdobím, ale opět to nějak přeletělo, doma nemám ani jeden letošní kaštan, pravidelná návštěva hukvaldské obory se nekonala. Musela jsem si vystačit s tím, co vyrostlo na zahradě.

Moje vděčné proutí ze psího vína a bleskově umotané univerzální věnečky.

Dušičkovou dekoraci jsem stihla na poslední chvíli. Snad teď, když máme dny kratší, bude do tvoření víc chuti. Vánoce se blíží, třeba začít s dárečky.

Jablíčka

Už jsem se zmínila, že se nám letos urodilo hodně jablek, jak těch průsvitných letních, tak zimních. Máme z toho radost, ale i mnoho starostí. Krásné počasí vystřídaly deště. Navíc mne postihla ta zatracená nemoc, která mne sužuje už druhý týden. Abych byla trošku užitečná a současně abych byla pěkně v teple, oprášila jsem sušičku a začala krájet jablíčka na kolečka a půlměsíčky.

Sušenými jablíčky jsem už naplnila velkou zavařovací sklenici. Tam, kde se mi podařilo vykrojit kolečko, navlékla jsem křížaly na provázek. Ty možná použiji k nějaké dekoraci. Někde jsem četla, že je dobré nakrájená jablíčka před sušením namočit na chvilku do vody se solí. Asi proto, aby byla světlejší. Nevím. Já jsem ale byla líná a postupovala jsem postaru.

Vzpomněla jsem si na ozdobnou stuhu, kterou jsem kdysi dávno vyšívala za účelem zhotovení látkového pytlíku na křížaly. Vyšívaná jsou jenom jablíčka, ostatní zdobení je koupené. Možná, že se mi také někdy podaří pytlík spíchnout a naplnit. Mám hodně "kostlivců ve skříni", až jsem z toho celá nesvá...

Při mé kuchyňské tvořivosti jsem také nějaké to jablíčko nastrouhala a upekla závin z kynutého těsta.

500 g polohrubé mouky

300 ml mléka

100 ml oleje

droždí

2 pol. lžíce cukru krupice

1 vanilkový cukr

1 žloutek

tuk na potření

Náplň - štrůdlová klasika : strouhaná jablka, cukr, skořice, já jsem použila také trošku strouhaných oříšků, rozinky...

Před upečením jsem záviny propíchala vidličkou a potřela rozpuštěným máslem.

Jablíčkové moučníky mám moc ráda. Uvědomuji si, že přes to množství jablek jsem letos pekla jenom dva druhy, tento a v létě několikrát sypaný tzv. švédský koláč, ten je moc dobrý a jednoduchý. Přes zimu mám co dohánět.

Po kratší odmlce

Po kratší odmlce se opět dostávám k psaní. Vidím, že už tomu bude měsíc od posledního článku. Nebyl čas, nebyl prostor a nakonec do dnešního dne jsem nenašla sílu něco kloudného stvořit.

Začátkem září jsem absolvovala týdenní zájezd na Šumavu. Den před odjezdem jsem zhlédla film "Účastníci zájezdu", který mne naladil na tu správnou strunu. Nebyla to procházka růžovým sadem, program byl velmi nabitý a senioři kmitali, až se z nich kouřilo.

Vzhledem ke zdravotnímu stavu mého muže a mému nakopnutému palci u nohy jsme museli zmírnit tempo a vytvořit si svůj program, ale o nic jsme nepřišli. Počasí bylo nádherné, viděli jsme mnoho a odjížděli jsme spokojení. K Šumavě se ještě vrátím.

Když jsme přijeli domů, čekala nás příprava na návštěvu syna se snachou a s vnoučkem. Děti se mi odstěhovaly do Čech a moc se nevídáme. Snacha před dvěma lety vážně onemocněla a já jsem pomáhala synovi s tehdy tříměsíčním miminkem. Nějak jsme se k sobě připoutali a náš vztah je velice srdečný. Teď tu byli skoro 14 dnů. Staník nás překvapil, jak za těch pár měsíců vyspěl a kolik udělal pokroků, hlavně v řeči a jak vidno, zajímá ho všechno, co se točí, hýbe a svítí. Je to prostě správný chlap!

Kdo má zahradu ví, že od jara do pozdního podzimu neví, kam dřív skočit. Tak je tomu i u nás. Jablek máme letos velkou úrodu. Dýně se mi zbláznily. Hlavně ty ozdobné. Narostly do obřích rozměrů a já nevím, co s nimi. No a tráva stále roste a roste. Na nějaké to podzimní tvoření už nezbývá čas, natož na blogování.

Teď už jsme doma opět sami. Aby to nebylo tak jednoduché, postihla mne po dlouhé době pořádná rýma. Už jsem ani nevěděla, že něco takového existuje. Tak popíjím bylinkové čaje, čichám k zázračnému rýmovníku, likviduji kapesníky a věřím, že to potrvá jenom těch 7 dnů...

Přeji vám krásně barevné podzimní dny bez plískanic a nachlazení.

Trocha historie nikoho nezabije

Na stará kolena jsem si oblíbila historické romány. Ve škole mne dějepis moc nebral. Bylo to určitě proto, že učebnice dějepisu byly celkem útlé, ale obsahovaly samá data a nezáživný text. Většinou jsem z toho měla v hlavě pořádný guláš. Přiznám se, že jsem z dějepisu na gymnáziu dokonce maturovala, ale to maturitní vysvědčení raději nikomu neukazuji.

Možná že člověk musí k takové literatuře dozrát, ale také to bude asi tím, že v současné době je opravdu z čeho vybírat.

Po přelouskání čtyř šestisetstránkových dílů Přemyslovské epopeje od Vlastimila Vondrušky jsem se pustila do další Vondruškovy epopeje, tentokrát z doby husitské.

Byla jsem známou předem upozorněna, že se Husitská epopej čte lépe, než Přemyslovská a měla pravdu. Obě knihy jsem přímo "zhltala". Bylo to asi tím, že pan Vondruška historické události oživil poutavým příběhem rodiny Prokopů, žijících původně v Písku. Děj nás prostřednictvím členů rodiny Prokopů zavádí také do Prahy, Krumlova a později do nově vznikajícího města Tábora. Král Václav IV. královna Žofie, Jindřich z Rožmberka, Jan Hus, Jan Žižka, Jan Želivský, císař Zikmund a další osobnosti té doby, popsané mnohem odlišněji, než jsem ji znala ze školy nebo z filmu. Byla to doba velmi krutá pro bohaté i chudé. Trest smrti za jakýkoliv přestupek a v jakémkoliv provedení nebyl nic zvláštního.

Dva díly mám přečtené, třetí jsem si dnes vypůjčila, ale ten si nechám až na později. Vyšel ještě čtvrtý díl a z výše uvedeného textu je patrné, že by jich mělo být sedm. Ty dva díly zatím nezklamaly. Vřele doporučuji.

Zázraky přírody

Prázdniny pomalu končí a jak se tak dívám svůj blog pěkně odbývám. Přes den moc času doma netrávím. Jsem většinou na zahradě, kde je stále plno práce. Občas vyšlápneme s "holkami" na hory nebo do podhůří a večer jsem tak unavená, že se mi už do ničeho nechce. Dovolená mne teprve čeká začátkem září, kdy vyrážíme za turistikou na Šumavu. Už se moc těším. Můj muž mi tvrdí, že se ho touto cestou chci asi zbavit... Uvidíme.

Zatím jsem ale doma a potvrdím vám, že mnoho zajímavého se dá prožít i za humny.

Tady je můj první zážitek. Houba, zvaná květnatec archerův. Objevily jsme ji s kamarádkami minulý týden. Přiznám se, že jsem na vlastní oči nic takového dopodud neviděla a z objevu jsem měla obrovskou radost.

Že se v přírodě dějí zázraky, to jsem se přesvědčila nedávno. Koupila jsem si pár letniček, které jsem si chtěla zasadit na prázdné slunné místo na záhonu před domem. Když jsem začala hloubit jamky narazila jsem na něco bílého, něco jako ptačí vejce, jenomže ty kouličky byly měkčí a bylo jich tam moc. Připadalo mi to, jako želví vejce v písku. Nakoec jsem došla k závěru, že to budou asi vejce ještěrčí. Jenže jsem nevěděla, co s nimi. Pár jsem jich naskládala do staré nádoby a zasypala hlínou s pískem. Nádobu jsem odnesla do skleníku a čekala jsem co se stane. Na vejce jsem skoro zapomněla, když tu jsem zahlédla první malou ještěrečku. Později se jich objevilo ještě několik.

Příroda je mocná čarodějka, má obrovskou sílu a z ničeho udělá zázrak. Zde jsou další dva důkazy. Dvoumetrová slunečnice nám vyrostla jenom tak ze zatoulaného semínka po zimním sypání ptáčkům a malinká tůjka se objevila v chodníkové spáře také jenom tak, nevím jak...

Tady se trošku stydím. Na durmany jsme na jaře zapomněli. Když jsme je vytáhli v květináčích ze sklepa, už se to venku všechno pěkně zelenalo a kvetlo. Nedávali jsme jim velké naděje, přesto jsme je zasadili do volné půdy a zsalévali a hnojili. Opět zapracovala příroda.

Také jste už byli letos na houbách?

Toto jsou také zázraky přírody. Tři holky, každá originál... Člověk se nestačí divit.

Zase jeden rok za námi

Jsme velká rodina a není měsíce, aby se něco neslavilo. Tento víkend jsme tu měli jedny kulatiny a jednoho budoucího prvňáčka. Vnučky - sestřičky se narodily 3. a 4. srpna v rozmezí čtyř let.

O víkendu se hodně slavilo. Holky ode mne dostaly každá svůj dort, což vyvolalo nadšení, protože do té doby vždycky měly společný, tak jako celé roky jejich tatínek se strejdou, dvojčetem... Je to nespravedlnost!

Zatím nebyl problém sehnat patřičný počet svíček. Foukalo se a natřikrát!

Dárečky od babičky byly praktické. Trička, školní potřeby a háčkované hračky od tety Květy, ty už na ně čekaly ve skříni od jara.

Takto to vapadalo, před šesti lety, kdy Markétka dostala k narozeninám sestřičku Anežku.

Když to píšu, běhá mi mráz po zádech. Před šesti lety jsem byla celkem klidná, ale teď už to není moc příjemný pocit. Děti stárnou a mně se zdá že my stárneme dvakrát rychleji. Takový už je život.