Dýňové čatní

Můj článek by sice více slušel podzimu, ale proč si nezadýňovat v lednu nebo v únoru? Samozřejmě musí být k dispozici základní surovina, jinak to nejde. U nás doma je to každým rokem stará bolest. Na podzim velká úroda dýní, něco se rozdá, zbytek, který už nikdo nechce, jde do sklepa. Po novém roce, kdy dýně začínají postupně odcházet přirozenou cestou, se dohadujeme, co s tím...

Zvrat nastal, když jsem od kamarádky dostala na ochutnání jednu skleničku dýňového čatní. To byla dobrota! Hned jsem ji požádala o recept. S manželem jsme se společně pustili do díla. On byl hlavní šéf, já jsem prováděla degustace a vykonávala dokončovací práce. Zlikvidovali jsme tak hned několik dýní.

Kamarádka recept převzala z internetu a vlastně každé čatní je originál, protože suroviny jsme si upravili podle svého. Původní recept je na čatní z cukety, ale to by nebylo tak barevné.

Tady je:

dýně ( cuketa ) 1 kg oloupaná a zbavená semínek

papriky 2 kusy nejlépe červené, není podmínkou

cibule 250 g

česnek 3 stroužky,

čerstvě nastrouhaný zázvor 1 lžička

rozinky 4 lžíce

vinný ocet 250 ml ( dáváme ještě méně !!)

cukr 100 g

sůl 1 lžička

cayenský pepř 1 lžička

nové koření několik kuliček

koriandr podle chuti

Dýně ( cukety ) a papriky nakrájíme na malé kostičky, cibuli a česnek nasekáme nadrobno, vše dáme do hrnce, přidáme ostatní suroviny a vaříme za občasného míchání cca 40 minut. Horkou směs dáváme do malých skleniček, zavíčkujeme a obrátíme dnem vzhůru.

Já jsem po odstavení směs rozmixovala a naplněné, uzavřené skleničky jsem krátce zavařila klasickým způsobem. Je to jistější. V naší směsi chybí rozinky a koriandr, zato jsme přidali o něco více česneku a zázvoru! Ocet může být i obyčejný, ale vinný je lepší. V původním receptu bylo 500 ml octa, to je asi chyba, doporučuji přidávat po troškách a ochutnávat.

Čatní je dobré místo hořčice, pod maso nebo jenom tak na chleba.

Možná, že někomu leží ve sklepě také nějaká ta nevyužitá dýně, někdo si možná přijde pro recept na podzim. Určitě nebudete zklamáni.

Než se začali čerti ženit

V pátek jsem po dlouhé době zvedla své zlenivělé tělo a vyrazila do přírody. Protože počasí nebylo nic moc, foukal silný vítr a předpověď hlásila sněžení, zvolily jsme s kamarádkami jenom několikahodinovou vycházku na nedaleké Hůrky. Pár zastávek autobusem a pak do kopečka po místní asfaltce na které to pěkně klouzalo. Ale stálo to za to, protože výhled byl úžasný.

Zachytila jsem masív beskydského Ondřejníku. Kolem nás se kupily mraky. Napravo šedé nalevo ještě sem tam vykukovala blankytná modř. Nemohla jsem se od takového úkazu odtrhnout.

Když jsme si užily překrásných výhledů, pustily jsme se do lesa k dalšímu kouzelnému místu, zvanému Myslíkovské Lurdy.

Abych něco nepopletla, tak jsem si dovolila použít informace odjinud...

POUTNÍ MÍSTO MYSLÍKOVSKÉ "LURDY"

Lidským očím tak trochu utajené a před popularitou ochráněné místo, zvané Myslíkovské "Lurdy" se nachází nad obcí Myslík, částí obce Palkovice. Jedná se o skalní kapličku lurdského charakteru. V roce 1946 byla z podnětu faráře Stanislava Dubiny a nákladem Jana Bělunka vybudována v Mankově skále kaplička, jako poděkování za záchranu jeho života při bombardování města Ostravy během II. světové války. Kaplička byla vysvěcena 12. září 1946. V květnu 1947 byly do kapličky dodány sochy Panny Marie Lurdské a sv. Bernadetty a místu se začalo říkat "Lurdy". Malá zvonička na vrcholu Mankovy skály byla postavena v roce 1948.
V měsíci květnu se zde každoročně konaly bohoslužby, které však byly v době totality zakázány. I přes zákaz se však soukromé bohoslužby v Myslíkovských "Lurdech" konaly dále. Po roce 1989 byly pravidelné bohoslužby opět obnoveny.

Zdroj : Internet

Vždycky, když jsem někde blízko, nezapomenu se na tomto místě zastavit. Jednou jsme tu dokonce viděli lišku. Však kromě našich stop tu byly jenom zvířecí stopy a bylo dost namáhavé prodírat se sněhem.

Chodil tudy prý i Leoš Janáček...

Cestou jsme uviděli tento ubohý strom, celý obalený jmelím. U nás to není žádná zvláštnost. Takových stromů je tady čím dál víc.

Mraky zhoustly a cestou dolů začalo mírně poprchávat, žádný sníh ! Ten začal padat až večer. Než jsem přišla domů, byla jsem mokrá, jako myš. Vzhledem k tomu, že kolem mne všichni churaví, byla nutná okamžitá prevence ve formě něčeho tekutého zahřívacího...

Zimní počasí má trvat, snad se mi podaří ve zdraví někam vyrazit i příští týden. Taková procházka, nemusí to být nikam daleko, stačí za humna, náramně vyčistí hlavu a protáhne tělo....

Opět Přemyslovská epopej

Do nového roku si nedávám žádná předsevzetí, ale přesto jsem si na jeho začátku řekla, že vylepším svoji činnost na blogu, že zvýším alespoň malinko počet článků. Letos mám více času, v domě jsme už jenom dva, takže ideální podmínky. Což o to, nápady by byly, ale horší je to s realizací. Samé překážky! Těšila jsem se, že začnu opět s nějakým tvořením, nachystala jsem si materiál ( háček a přízi ), v ten moment jsem si poranila pravou ruku, nikoliv při uklouznutí na ledu, ale při otevírání kontejneru s plasty! Zjistila jsem, jak je člověku - pravákovi potřebný palec a ukazováček pravé ruky! Nejen při háčkování! Naštěstí se na klávesnici dá psát i malíčkem. Jenomže tady zase nastoupila tvůrčí krize, co napíšu, to smažu. Všechno se mi zdá nepoužitelné.

Tak alespoň dám pár tipů pro zpříjemnění dlouhých zimních večerů.

Právě dočítám poslední díl "Přemyslovské epopeje" od Vlastimila Vondrušky. Kniha zachycuje období mezi lety 1270-1305, konec života krále Přemysla II Otakara a život jeho syna, krále Václava II. Objevují se zde další významné osobnosti té doby, včetně Záviše z Falkenštejna.

Před pár ledy bych se do takového čtení asi nepouštěla, ale časem přibylo autorů, kteří nám velmi čtivou formou, bez zbytečných dat a jmen přibližují naše dějiny. Jsem jim za to vděčná. Šest set stránek poutavého čtení mi dnes přináší radost.

Tady jsou zbývající díly. V knihovně je o tyto knihy takový zájem, že jsou stále půjčené. Já se už skoro dva roky nemůžu dostat ke třetímu dílu, tak jsem čtení přeskočila a vůbec to nevadí, však se dočkám.

Pro ty, kteří neholdují historii doporučuji príma veselou knížku o tom, jak se česká žena se svými dvěma dětmi odstěhovala za novým manželem do Kanady. Budete se smát od začátku až do konce. Zjistila jsem, že autorka napsala ještě jednu knihu, snad pokračování. Už se těším, jak si ji přečtu.

Přeji vám příjemné prožití posledního lednového zasněženého týdne.

Obrázky z konce roku

Těmito snímky se vracím ještě do loňského roku. Na konci prosince chodíme pravidelně do lesa krmit zvířátka. Chtěla jsem zavést takovou tradici, aby se sešla všechna moje vnoučata a abychom společně zašli s nějakou tou mrkví, jablíčkem a zbytkem podzimní kaštanové výzdoby naplnit krmelec. Sežeňte ale v zimě děti, většinou jsou nemocné a tak se mým plánům nedaří, jako v roce 2012 . Zůstala mi jenom zdravá Anežka a tak jsme spolu vyšly do mrazivého odpoledne.

Anežku jsem pořádně oblékla, do batohu jsme daly slibované pamlsky a vyrazily jsme. Tady jsme už na místě. Anežka něco takového viděla poprvé. Předloňský zážitek z krmení zvířátek byl trošku divoký. U krmelce jsme se sešli s několika dalšími rodinami, které měly stejný úmysl. Dospělí ale byli poněkud veselejší a dělali takový rámus, že všechna zvířátka v blízkosti i v dálce se dlouho netroufla přiblížit. Tentokrát byl naštěstí všude klid a mír...

Součástí krmelce je vykotlaný pařez s velkým kusem soli, která je pro zvířátka nezbytná.

Ke krmelci vede přes potůček dřevěný můstek, pod sněhem není vidět v jakém je stavu, ale snesl větší zátěž, Anežka ho přeběhla několikrát.

Když jsem se Anežky zeptala, jestli půjdeme zpět stejnou cestou nebo jinou, řekla, že jinou, která byla podstatně delší. Začalo přituhovat a také sluníčko se nám pomalu schovalo za kopec. Zvládly jsme to ve zdraví, doma jsme si daly teplý čaj a něco dobrého na zub. Doufám, že se mi tu moji rodinku příští rok podaří dát dohromady.

Ještě k Vánocům

Právě se dívám na statistiku s počtem mých loňských článků. Bylo jich 39. Není to žádná sláva v porovnání s jinými lety. Pravda, nějaké problémy byly, ale píšeme přece pro radost a ne pro množství. Nedala jsem si novoroční předsevzetí, že počet článků zvýším. Nedávám si žádná předsevzetí, protože vím, že jsem na ně schopna zapomenout do deseti minut.

Dlouho jsem přemýšlela, o čem bude první článek. Nějaká témata jsem měla v hlavě a když jsem tak uklízela svoje dárky z pod stromečku, abych tam udělala místo pro Staníkovy dárky, pro které si přijde opožděně až v úterý, brala jsem do ruky jeden dárek za druhým a zjistila jsem, že hodně jich je stvořeno vlastníma rukama dárce a stojí za to je ukázat dál.

Toto jsou dárečky od sestry Květy, však mnozí víte z jejího blogu, že stále něco "kluntá" u televize.... Hvězdičky, motýlci a dráček.

Tři dárečky od snachy Ivetky, stromeček z papírových ruliček, náramek z perliček a sovička.

Druhá snacha Romanka, Staníkova maminka, je specialista na tyto miniaturní ozdobičky z krkonošských trav.

Třetí snacha Péťa mi ušila víceúčelovou sovičkovou taštičku, která byla využita jako obal na další dárek - termotriko na cesty.

Opět háčkované ozdůbky a miniaturní paličkovaná podkůvka, obojí od kamarádek z turistického spolku.

Snad jsem na nic nezapomněla. Samozřejmě, že nechyběla velká výměna vánočního cukroví, které se holkám také velmi vydařilo i to je vlastně ruční práce, málokdy doceněná.

Vše se nám vrací do normálu, večery jsou stále dlouhé, zahrádka zazimovaná. Doufám, že se i já konečně do nějaké té "handmade" pustím, už je na čase.

Přeji všem pohodový víkend.

PF 2015

... a ještě fůru času na své blízké i vzdálené, na své koníčky i povinnosti a ať nám ten čas pospíchá pomaleji...