Včera to byl jeden rok, který uplynul od napsání mého prvního článku, jehož zveřejnění předcházelo asi půlroční váhání, jestli má smysl se do toho pustit nebo ne. Velký zádrhel byl v tom, že jsem o blogu nevěděla vůbec nic, neuměla jsem blog nastavit a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Požádala jsem syna a doufala jsem, že mi pomůže, mladí tomu přece líp rozumí, ale pochopení jsem u něho nenašla, prostě se mu nechtělo. Naučil mě alespoň manipulaci s fotkami, což mě trošku nakoplo... Přiznám se, nebo spíš se pochlubím, že jsem se opravdu začátky naučila úplně sama způsobem pokus-omyl. Bylo to dost kruté a mnohokrát jsem s tím chtěla praštit, ale nakonec jsem si postavila hlavu, že to přece musím dokázat. Když jsem sesmolila první článek a ten se dokonce objevil na obrazovce a poté se pod ním objevilo i pár komentářů, měla jsem velkou radost. Pak už to šlo a našli se i lidé, kteří byli ochotní poradit. Za ten rok jsem poznala bezvadné lidi, tedy vás všechny, se kterými se pravidelně navštěvujeme. Sem tam přibude někdo další.
Moje poznatky:
Blogování je droga, která žere čas a je dost nebezpečná, nutno provozovat v malých dávkách, což se mi nedaří.
Z mé strany byl opravdu velký výkon, tak jsem si řekla, že by to chtělo nějakou odměnu, kterou mi ale nikdo nedá, a proto jsem si ji nadělila sama:
Dortík je to, pravda, trošku rozčepýřený, ale cutná skvěle. Přiblížím vám alespoň jeho božskou chuť. Oříšky, rum, cukr, vanilka, kakao, Květa určitě poznává i sovu, kterou mi darovala a kterou nebylo kam umístit. Věřte, že bych se s vámi ráda podělila...
A teď vážně. Moc bych chtěla poděkovat všem mým blogovým návštěvníkům, kamarádům, hlavně těm stálým. Těší mě vaše návštěvy u mne a ráda chodím k vám. Samozřejmě, že jsou vítáni i náhodní pocestní..
