Když jsem se vrátila z Anglie před pár týdny k ránu domů, nemohla jsem vůbec usnout z tolika dojmů. Chtěla jsem za tak krátkou dobu vidět a poznat co nejvíce. Nafotila jsem fůru fotek, z nichž je už možná jedna třetina v koši. Mám plnou tašku prospektů, bohužel, anglicky psaných. Bez slovníku a potu v tváři je nejsem schopna použít. Proto se můj deníček plní jen pomalu.
Anglie není jen historie, ale také současnost. Za zmínku stojí i lidé, které jsem potkávala. Své postřehy jsem rozdělila následovně:
1/ Lidé středního a staršího věku se mi jevili jako lidé pohlední, slušní, ohleduplní, vtipní.
2/ O mladých lidech, do věku, kolem třicítky můžu říct asi toto. Byly to většinou maminky, obklopeny svými ratolestmi. Maminky byly většinou neupravené s vysokou nadváhou, která jim ale vůbec nevadila, i na ulici se cpaly něčím smaženým a cpaly tím i ty svoje velmi malé děti, které se rovněž začínaly vesele zakulacovat. Podotýkám, že i já mám nějakéto kilo navíc, takže bych měla mlčet, ale ono se to nedalo přehlédnout. Stejný postřeh mi potvrdili i moji přátelé, kteří v Anglii nějaký čas žili.
3/ Děti, maličké i ty větší, hřešící na fakt, že fyzický trest na veřejnosti není v této zemi reálný, tyranizující své rodiče a vlastně i celé okolí. V autobuse mi jedno dítě řvalo do ucha asi hodinu, že chce nějaký pamlsek a jeho rodiče ho celou tu dobu úpěnlivě prosili, ať toho nechá. Ve stejném autobuse tři rozmazlené třináctky se svými netečnými obézními matkami, skákaly po sedadlech v botech, házely pod sedadla zbytky jídel a PET láhve. Autobus to byl patrový, původně čisťounký, s kamerou, snímající dění v patře a usměvavým mlčícím řidičem.
4/ Lidé ve službách, jako prodavači, řidiči, pokladní a zřízenci v muzeích byli vždycky klidní, vlídní a usměvaví.
5/ Je pravda, že jsem se setkala jen s malou skupinou lidí a píšu jen o tom, co jsem viděla...
V této zemi potkáte lidi všech vyznání a barev pleti. Následující fotky jsou pořízeny před katolickým kostelem po ukončení bohoslužby, jejíž součástí byl křest černošského miminka.
Tatínek miminka je "bílý černoch"-albín, držící autosedačku, maminku jsem v tom chumlu neviděla.
Syn se s tímto pánem znal a vyprávěl mi o něm. Byla to shoda náhod, že jme se s ním tady potkali.
Muslimka, těch jsem potkala také hodně. Teď mě trošku na této fotce zmátlo dopravní značení a stojící auto. Už jsem si odvykla, na opačný směr jízdy, ale o tom až zase příště.
A nakonec ještě jedna svatba ve Scarborough. Nevěsta za stromem, pánové ve fracích... Foceno za pochodu do kopce a za velkého větru a zimy. O Scarborough bude také ještě řeč.
