Moje páteční cesta tramvají, aneb jsou naše děti hluché ? Toto je vlastně celý nadpis mého článku. Předem upozorňuji, že jsem neobjevila Ameriku, vím, že to tak je a lepší už to nebude, ale nemůžu se s tím nějak smířit.
Opět po nějaké době jsem navštívila svoji přítelkyni na svém bývalém pracovišti. Třikrát jsem musela absolvovat cestu tramvají. Zjistila jsem, že dopravní podnik inovoval svoje služby, tím, že upozorňuje pasažéry, aby si hlídali lépe své věci, že jsou mezi námi i tací lidé, kteří vužijí nepozornosti, atd. Přitiskla jsem si tašku více k sobě a rozhlédla se na všechny strany. První cesta dopadla dobře, v pohodě jsem si sedla a nikdo mě neokradl.
Druhé cestě patří vlastně tento článek. To už byla cesta v dopravní špičce, tramvaj byla celkem plná, lidé stáli, objevila jsem jedno místečko a chtěla jsem si sednout. Než se tramvaj rozjela rozhlas opět začal hlásit : "Děti, mládeži, uvolněte svoje místa starším cestujícím". Vyhlédnuté místečko bylo stále prázdné a na sousedních místech seděli dva mladí lidé, podle jejich rozhovoru studenti, on a ona. Se mnou nastoupila paní kolem osmdesáti let. Pár i po upozornění z rozhlasu nereagoval. Paní jsem ukázala na volné místo a já, malého vzrůstu, jsem se pokorně zavěsila na tyč nade mnou. Na zlé věci se zpomíná, ale já jsem si vzpomněla, jak jsem před rokem jela unavená večer ze zaměstnání a naskytla se podobná situace, tenkrát se mnou nastoupili nějací výrostci a jeden mi řekl : "Chceš si sednout, babo, máš smůlu!" Vím, že mě to ani nějak neurazilo, jen jsem se snažila přežít jízdu a v pohodě a bez úhony zmizet.
Potřetí jsem s přítelkyní nastoupila do tramvaje, která byla rovněř plná, tentokrát rozhlas mlčel. Z nejbližších míst vyskočili dobrovolně dva mladíci abychom se mohly posadit. Mile nás to překvapilo.
Co dodat? Jen to, že ti hluší, slepí a sprostí budou také jednou staří...
