Po dlouhé době jsem zavítala do našeho vesnického vietnamského obchůdku s textilem a jiným zbožím. Za mnou vešly do krámku ještě dvě ženy. Vůbec jsem si jich nevšímala a hleděla si svého až do chvíle, než se ozval zoufalý výkřik. Před zrcadlem stála dívenka, asi tak čtrnáctiletá a zkoušela si zimní čepice. Při dalším výkřiku zoufalství už přilákala i mou pozornost. V duchu jsem jí dala za pravdu, že její zoufalství je na místě. Čepice byly celkem šik, ale dívence neslušely, byla prostě z těch, které v tomto věku mají smůlu, nemají ten krásný obličejík, vlasy a pěknou, štíhlou postavu, jako její spolužačky. Bylo mi jí líto, ale jen do té chvíle, než začala svým vysokým hlasem opět otravovat okolí, tentokrát s jiným problémem. Její maminka, již starší paní, stála v koutě a s úsměvem trpělivě všechno snášela. Nesměle jsem ji upozornila na jednu čepici moderního střihu která by jí určitě slušela, byla jsem rázně odbytá. Raději jsem se schovala za regál s dámskými kalhotkami a přiznám se, že mě začala svědit dlaň.
V duchu jsem si pochvalovala, že jsem něčeho takového, díky své mužské osádce, byla ušetřena. Myslím, že by to u toho nesmělého úsměvu nezůstalo a dlaně by byly použity. Oddechla jsem si, když obě odešly. Oddechla si zjevně i prodavačka. Na chvilku jsem se vžila do kůže té dívky a zaradovala jsem se, že je ta puberta již hodně daleko za mnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat