Minulý týden jsme měli doma vzácnou návštěvu. Po deseti letech k nám zavítala z Kanady moje sestřenice Helen s partnerem. Rodiče Helen odešli do Kanady v roce 1948 a Helen se svou sestrou se narodily už v cizině. Nejdříve jsme uvítali návštěvu u nás, v Podbeskydí. V tuto dobu návštěva dlí na Hané, kde maminka Helen žila a kde máme velkou rodinu.
Bylo těžké připravit vhodný program na tak krátkou dobu, kterou u nás hosté strávili. Museli jsme všechno přizpůsobit našemu i jejich seniorskému věku
. Nakonec jsme zvolili Hukvaldy.
Domluvili jsme se celkem dobře. Sestřenice se učí česky, já jsem jí přizvukovala nějakým tím anglickým slovíčkem, na které jsem si vzpomněla. Ruce a nohy byly v pohotovosti. Seznámila jsem je s rodištěm Leoše Janáčka i s jeho Liškou Bystrouškou.
Na Hukvaldech je k vidění hodně zajímavostí včetně osmi památných buků se svými obrovskými odkrytými kořeny. Už jsem je na blogu několikrát ukázala.
Hukvaldy nejsou jen Leoš Janáček a jeho liška, ale je tu hrad a velká obora s velkými stády daňků a muflonů. Tento krasavec se objevil na cestě jenom několik metrů od nás.
Hukvaldy jsou také kaštany, na jaře kvetou a na podzim jsou všude na zemi jejich plody. Tentokrát jsme měli štěstí, objevili jsme pár stromů, které si popletly roční dobu a opět vykvetly.
Prohlídka hradu byla pro Kanaďany velkým zážitkem. Oni prý totiž doma nic takového nemají.
Krásné výhledy na Beskydy byly odměnou za namáhavý výstup pro dvě čerstvé kanadské endoprotézy
.
Naše hosty jsme také zavedli do místní stylové hospůdky, kde si pochutnali na svíčkové s knedlíkem. Večer jsme zavítali do té naší vesnické na pravé české pivo.
Další den jsme zůstali doma, provázeli jsme je zahradou a vyměňovali si zkušenosti ze zahradničení a já jsem jim nakonec usmažila velký talíř langošů, který brzy zmizel....
O těch třech dnech by se dalo ještě hodně povídat. Naši hosté byli velmi spokojení, stále nám opakovali, jak se jim u nás líbí a jak je naše příroda krásná, jak jsou tu lidé milí.
Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám tento článek napsat, ale nakonec jsem si řekla, že musím. Stále totiž čteme a slyšíme, jak jsou Češi zlí, závistiví, zamračení, neumí se chovat v cizině a ta lepší část se za jejich chování stydí. Jo a také moc pijeme, jsme na předním místě v pití kořalky
! Kdybyste jenom věděli, jak jim ta naše slivovička chutnala! Myslím, že lidé jsou všude stejní, jenom my máme takovou povahu, že se neumíme pochválit. A tak jsem se tetelila blahem, když jsem slyšela jenom samá pozitiva.
Svůj blog jsem opět hodně zanedbávala. Přes léto bylo hodně hlídání zahradničení a něco málo cestování. Doufám, že teď už bude více času na psaní. Také se mi blíží kulaté blogové výročí...
Mějte se pěkně.
