A léta běží...

Už v zimě jsem byla kamarádkou a bývalou spolužačkou upozorněna, že začíná zasedat přípravný výbor, aby zajistil bezchybný chod tradičního srazu spolužáků naší ZŠ. Nic nového pod sluncem, díky obětavcům se tak scházíme každých pět let, takže málokdy dojde k tomu, že bychom se vzájemně nepoznali. I když výjimka potvrzuje pravidlo a já jsem si jednoho spolužáka spletla s jiným, ale to mne asi oslnilo sluníčko. Několikrát za námi přijela i spolužačka z New Yorku, ale tentokrát jí to asi nevyšlo. Sláva to byla i nebyla. Půl století je dlouhá doba. Někteří už navždy odešli a ti, co zůstali se snažili připomenout si to dobré, co jsme zažili a co v nás zůstalo. Já za sebe musím říct, že ze všeobecných vědomostí, získaných v základní škole, čerpám dodnes. Asi jsme měli obrovské štěstí na učitele a také velké štěstí na spolužáky, se kterými si rozumím i po letech.

Za měsíc se znovu potvrdilo, že léta běží a nic s tím nenaděláme. Byla oslava s rodinou. Jak vidíte, čísla se u nás vedou jenom při luštění sudoku. Moje snacha Ivetka je ohleduplná a navíc šikovná, nedalo mi to, abych se nepochlubila jejím vtipným dortíkem. Každý rok je to originál. Rodina mi přispěla na nový foťák, který si teprve půjdu koupit. Už se moc těším. Byla jsem bez něho, jak bez ruky. Jenom aby vydržel déle než jeho předchůdce, který se dožil pouze čtyř let.

Moje narozeniny vždycky zahajovaly léto. Užijme si sluníčka a letní pohody a z přibývajících let si nic nedělejme...

Po nějaké době

Dlouho jsem se na blogu neukázala. Nebylo to tím, že bych neměla o čem psát nebo měla zaječí úmysly. Prostě se mi nechtělo. To se tak někdy stává.

Jsem zpět a doufám, že moje články budou pravidelnější. Jenom kdyby bylo víc času. Většinu dne trávím na zahradě, kde všechno kvete a zraje, ale také zarůstá travou. Sbírám, suším a jinak zpracovávám bylinky, meduňku, mátu, tymián, majoránku, kopr atd. Zalévám, kypřím, vtrhávám plevel, zaštipuji rajčata, přesazuji rostlinky. Pan Čapek by měl radost...

Letos se nám urodilo a ještě urodí hodně ovoce. Momentálně jsou na programu třešně, po nich to bude drobné ovoce, pak jablka a švestky, nakonec ořechy. Skončíme až v zimě. Ale po loňském roce, kdy nebylo vůbec nic, nás to těší.

Levandule, nesmím na ni zapomenout! Letos je jí také hodně. Už pomalu odkvétá. Všechno je to moc rychlé.

Vyrobila jsem si pro radost několik paliček.

Splným košíkem býlí se večer vracím domů.

Přeji vám krásné letní dny se sluníčkem, troškou deště a bez bouřek, záplav a jiných katastrof.

Krásné svátky !

Sedím za oknem a pozoruji přírodu, která má proti minulým letům zpoždění. Vloni i předloni už byla v plném květu, Teď je zatím taková nerozhodná, ušmudlaná, alespoň u nás. Možná, že mi to i vyhovuje, protože chřipková epidemie "na ústupu" zavítala ještě k nám a já už týden s chřipkou bojuji. Je mi to líto, na velikonoce jsem se moc těšila. Na obvyklé velikonoční přípravy jsem prostě neměla. Snad něco malinko z tradičního velikonočního menu se mi podaří ještě připravit.

Doufám, že u vás je všechno v pořádku a svátky si užijete, jak se patří.

Nemůžu se dočkat

Jaro by tu mělo být už zítra, ale momentálně to u nás vypadá takto :

Mráz, sníh a zima

Vloni už krásně kvetly sněženky

Sněženky už letos na zahrádce skutečně vkvetly, ale po pár dnech přišel mrazík a bylo po kráse. Vydala jsem se do zahrady, která potřebovala vyčistit po zimě, ale nadšení trvalo jenom dva dny. Teď se dívám z okna a věřím, že se brzy dočkám změny k lepšímu.

Fotka lýkovce je opět loňská. Letos nejsou květy tak pěkné.

Čemeřice také čeká na sluníčko.

Měla jsem v poslední době smůlu. Na podzim mi odešel foťák i mobil a před pár dny i počítač. Pomalu a s pomocí bližních to všechno dávám opět dohromady. Chybí mi už jenom ten foťák. Fotky z mobilu nejsou to pravé. Ještě že mám zásoby v archívu.

Na něco je ale ta zima venku dobrá. Můžu se věnovat ručním pracem a také čtení. Zrovna jsem si z knihovny přinesla kopu knih, které vypadají velmi čtivě.

Mějte se jarně. Pozor ale na chřipku! Ta nás tady stále zlobí. Mně se naštěstí letos vyhnula. Snad už to tak zůstane.

Volové

Minulý týden byly u nás na prázdninách vnučky. Po tom, co jsem občas zaslechla z vedlejší místnosti nějaké peprnější slůvko, byla jsem nucena zasáhnout a udělat holkám přednášku na téma dobré marvy. Začala jsem u toho nejpoužívanějšího slova. Nejdřív jsem se dívenek zeptala, jestli vůbec vědí, co je to vůl a když jsem jim sdělila, že je to větší zvířátko, podobné kravičce, byly značně udivené. O kastraci jsem se nezmínila, to by tyto jemné dušičky asi vyděsilo.

Následně jsem zavítala na jedny moudré internetové stránky, abych se přesvědčila, že dívky neklamu a zjistila jsem následující :

1/ Vůl je kastrovaný býk tura domácího.

2/ Slovo vůl se používá při označení hloupého člověka.

3/ Slovo vůl se používá k oslovení kamaráda.

Tak a teď babo raď! K ostatním nevhodným slovům jsem se už raději nevracela.

Jenomže hned další den jsme jely autobusem a holky jsem posadila před sedadlo, kde vedli hlasitý hovor dva výrostci. Hovor vypadal asi takhle : "Vole - píp - vole - píp - vole - píp..." Pro vysvětlení - "píp" je velmi ostré neslušné slovo a cesta trvala asi 15 minut. Myslím, že holky měly uši nastražené a já jsem byla naštvaná. Sice nic nového pod sluncem, ale prostě se mi to nelíbilo.

Když jsme vystupovaly a kluci nás míjeli, řekla jsem holkám, že kdyby chtěly vidět, jak vypadá vůl, tak tady jsou hned dva. Věděla jsem, že riskuji minimálně další nadávku, ale nemohla jsem jinak. Kluci si mně prohlédli, neřekli nic a upalovali pryč. Holky se jenom uchichtávaly.

Ohlédnutí za posledními dny minulého roku

Máme za sebou první týden nového roku a já jsem si uvědomila jak ty poslední dny starého roku rychle utekly a že si už vlastně ani moc nepamatuji, co se všechno událo.

Manžel šel ve středu před Vánocemi bez nějakého plánování na implantaci kardiostimulátoru. Týden před tím ani nevěděl, že má potíže se srdíčkem. V pátek už byl doma a Vánoce jsme vesele oslavili spolu. Trošku mi to připomnělo situaci před několika lety, kdy celý rok nebyly peníze na manželův nový kyčelní kloub, ale před Vánocemi se doktoři předháněli, který termín nabídnout.

V té době jsme s kamarádkami podnikly tradiční cestu do sousední vesnice, kde se nachází moc pěkná křížová cesta, ukončená na kopečku dřevěnou zvoničkou. Je to takové zvláštní magické místo s výhledem na Beskydy. Sem chodíme už několik let zakončit náš vandrovní rok.

Od zvoničky jsme sešli do vesnice a abychom se trošku zahřály, navštívili jsme kozlovický pivovar (Fukčárinka bude znát). Společnost nám dělali dva statní Valaši. Abych pravdu řekla, je to ostuda, ale byla jsem tam poprvé a patrně ne naposledy. O staré obecné škole, která se ve stejném areálu nachází, jsem už také na blogu psala, ale tenkrát jsem pivovar vynechala.

Po vánočních oslavách s blízkými příbuznými jsem se vydala na slavení Vánoc se vzdálenými příbuznými, konkrétně se synem, snachou a vnoučkem z Podkrkonoší. Tam jsem strávila tři dny. Vnouček byl nemocný, takže jsme byli většinou doma, ale přece jenom jsem si užila trošku kultury na vánoční výstavě, na kterou jsem se celý rok těšila, protože jsem ji navštívila už vloni a na blogu jsem tenkrát o výstavě napsala článek. Protože momentálně nefotím, neboť nemám čím, vkládám alespoň jednu fotku z loňska.

Také letos tam byl k vidění krásný betlém od pana Kábrta ze Rtyně v Podkrkonoší.

Malým dobrodružstvím bylo cestování vlaky tam a zpět. Jedna cesta mi trvá polovinu dne, proto se snažím najít spoje tak, aby byly co nejpohodlnější a tímto musím pochválit České dráhy. Vlaky jely téměř na vteřinu přesně. Průvodčí dokonce pomáhali cestujícím s kufry a jízdenky byly levnější než u žlutého RJ, kterým většinou jezdím.

Ještě se musím zmínit o tom, že v prosincovém časopisu Rozmarýna uveřejnili náš rodinný recept na bramborový salát, z čehož jsem měla obrovskou radost. Radost jsem měla také z knihy, kterou mi poslali. Polévky mám ráda. Uvidíme, jestli tam najdu nějakou inspiraci.

Nový týden také utekl, jako voda. V lednu je jako v březnu. Momentálně nám tu leje. Zlobí mne, že nemám foťák, ale budu to muset bez něj nějakou dobu vydržet. Zatím mohu posloužit zásobami fotek z archívu. Viz zvonička, ta je z loňska, Valaši jsou od kamarádky.

Přeji vám pohodový nový týden.