Polévka z dýně

Dnes jsem se konečně rozhoupala a vyrobila jsem něco, k čemu jsem se už pár let odhodlávala. Uvařila jsem polévku z dýně Hokaido podle Alis.

Dýně jsou u nás vždycky prokletí, protože buď se ten jistý rok vysadí, ale uhynou, někdy malé rostlinky sežerou slimáci nebo se vysadí a přemnoží a potom se nabízejí a ti, kterým je nabízeno zdvořile odmítají. Pěstitelé dýní a zahrádkáři už budou vědět, o čem je řeč. Když už dýně nikdo nechce, uloží se doma ve sklepě a na jaře poloshnilé skončí na kompostu. Vloni jsme si řekli dost, už žádné dýně! Slib jsme dodrželi, ale to by jedna z předloňských nesměla skončit na kompostu. Nevadil jí ani dvacetistupňový mráz a na jaře se ukázala v plné kráse. Úroda byla veliká. Naštěstí to byla dýně Hokaido, jejíž plody jsou mnohem menší, než u klasické dýně.

Příprava polévky je velmi jednoduchá. Oloupaná, na kostičky nakrájená dýně se spolu s jedním bramborem a menší nakrájenou cibulí povaří do měkka v osolené vodě. Přidají se 2-3 stroužky česneku, zeleninový vývar a vše se rozmixuje. Polévka se podává s osmaženými kostičkami pečiva. Alis přidává ještě trošku smetany na ozdobu. Já jsem neměla zeleninový vývar, proto jsem přidala kostku bujónu, myslím, že by stačilo i 1/2 kostky, místo smetany jsem přidala kousíček másla a nakonec jsem do polévky nastrouhla trošku muškátového oříšku.

Byla jsem moc zvědavá na chuť polévky, mile mě překvapila.

Tak to kdysi bylo...

Už zase pilně pletu

Po několika týdnech odmlky se nám opět rozběhl kurz pletení z pedigu. Za celou tu dobu jsem já, ostuda, na pedig ani nesáhla. Měla jsem vážné obavy, že jsem všechno zapomněla, proto jsem si ještě nahonem musela alespoň něco zopakovat.

Vyšel z toho rohový odkládací košíček

V kurzu jsme tentokrát pletli tento košíček. Abych to nezapomněla, budu muset uplést ještě jednu jeho repliku.

Jinak v posledních dnech žiju asi jako tento sněhulák, s koštětem do schránky, popřípadě do ptačí budky, nasypat ptactvu a zase honem domů do tepla, zatím v plném zdraví. Ani to není tak nepříjemné, když se nemusí vstávat do práce. Přeji všem krásný nový týden.

Zima, jak má být...

V neděli u nás nasněžilo, zpočátku to vypadalo, že sníh opět brzy roztaje, ale přes noc zamrzlo a mrzlo včera celý den a dnes opět sněží. Fotku jsem pořídila včera z okna. To je nejlepší, pěkně z tepla, ale zase není tolik možností.

Překonala jsem se a pořídila pár snímků i na zahradě

Je zajímavé, že první fotka je taková ponurá a na poslední je modré nebe, přitom je to foceno během několika desítek minut.

Tak jsem se dnes radovala, že zabiju dvě mouchy jednou ranou. Když jsem se chystala k zubaři, dala jsem si do kabelky foťák, s dobrým úmyslem vyfotit zasněžené hory. Zubaře mám v sousedním městečku, který je takovou bránou do Beskyd. Jenomže baterka v autě odmítla poslušnost, musela jsem si zajistit jiný odvoz a na nějaké focení nebyl čas. Škoda, byly by to moc pěkné fotky.

Tato fotka není z adventního koncertu, jak by se mnozí domnívali, ale to je koncert , který se konal v neděli v našem kostelíčku. Když nám vloni před Vánocemi oznámili, že tradiční adventní koncert se mění na tříkrálový, byli jsme velmi zklamaní. Když jsme ale v neděli vstoupili do nádherně vánočně vyzdobeného kostela, bylo jasné, že prožijeme příjemné odpoledne. Myslím, že dva houslisté v popředí se na mne nebudou zlobit, když prozradím, že to jsou naši novomanželé, Viktor s Romanou...

Pro tvořilky : Andílek u schodů je vyroben z březového polínka, mohla jsem na něl oči nechat...

Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů

Nedávno jsem narazila v knihovně na tuto knihu se zvláštním názvem

Podle názvu, jsem usoudila, že jde o nějakou humornou literaturu, knihu jsem prolistovala a opět odložila. Po nějaké době mi ji doporučila naše paní knihovnice. Momentálně jsem ve druhé půlce a nedá mi, abych ji ještě za čerstva nedoporučila dál.

Celá kniha je psaná ve formě dopisů, což mne při prvním pohledu odradilo, ale jenom na chvilku. Jedná se o korespondenci obyvatelů ostrova Guernsey a spisovatelky Juliet z Londýna. Děj se odehrává v roce 1946, tedy krátce po válce. Ostrov Guernsey je druhým největším z Normanských ostrovů, který válka velmi poznamenala. Juliet se úplnou náhodou, prostřednictvím dopisu jednoho z obyvatel ostrova, dozvídá o nuceném vzniku literárního spolku s podivným názvem, který vlastně jeho členům zachránil život. Příběhy prostých lidí, kteří do vzniku spolku mnohdy knihu nevzali do ruky, Juliet tak zaujme, že odjíždí na ostrov, aby tam poznala svoje přátele osobně a napsala knihu o nich a o tom, jak se originálně vypořádávali s hrůzami války.

No a já jsem se podívala do mapy, kde leží Normanské ostrovy a ujasnila si některé souvislosti a řekla si, že jsem ráda, že jsem válku nezažila.

Pozor, nejde o žádný drasťák, ale o "laskavý a jímavý příběh jednoho spolku...", jak je napsáno na přebalu knihy.

Vřele doporučuji.

PF 2013

V poslední hodině roku 2012 posílám všem svým blogovým kamarádům přání toho nejlepšího...

Hodně zdraví, štěstí a lásky!!

Před koncem roku

Jenom jeden jediný den o Vánocích jsem měla pro sebe. Vnučkám jsem už v létě slíbila, že se opět u nás sejdou o vánočních prázdninách, alespoň na pár dnů. Tak se také stalo. Nadělila jsem holkám něco z kultury, kdy jsme i s tou nejmladší, dvouletou, navštívily výstavu vánočních zvyků a překrásnou výstavu o drátenících, včetně výrobků a výjevů z drátenického života. Chtěla jsem fotit tu drátenickou nádheru, ale nebylo mi průvodkyní dovoleno. Škoda. Nejmladší vnučku jsme potom poslali za maminkou a vydaly se k nám domů.

Druhý den jsme přibraly ještě jednu vnučku ze sousedství a vydaly jsme se, jako každoročně, za zvířátky do lesa. Bylo stejné počasí, jako vloni, venku to spíš vypadalo na podzim. V povzdálí se tyčí Lysá hora, také téměř beze sněhu.

Aby bylo jasno, za zvířátky nechodíme s prázdnou! Neseme jim vždycky něco na zub! Eliška má v jedné kapse mrkev a v druhé dvě jablíčka. Další nadílku neseme v batohu.

Aby cesta lépe ubíhala, braly to holky přes všechny zamrzlé kaluže a že všechny nebyly zamrzlé úplně, to jsem poznala až doma, podle pořádně zablácených bot.

U krmelce jsme zjistily, že nás někdo předešel a že zvířátka hlady určitě neumřou...

Celou cestu, tam i zpět, nás doprovázel tento cizí pejsek a my jsme svého pejska preventivně nechaly doma!

Natálka si přivezla svého Rikiho, který se u nás okamžitě zabydlel a já jsem si za těch pár dnů ujasnila, že nedávno zesnulá Bobina, byl poslední pes v naší domácnosti a že si už dalšího pořizovat nebudeme.

Dnes mi už zůstala jenom Natálka, která s námi bude slavit i Silvestra, ta si z domu přivezla kreativní sadu na výrobu mýdla, s tím, že ji vyzkouší jedině se mnou. Nezbylo mi, než se do toho pustit.

To všechno je mýdlo, barevné a voňavé. Jak vidno, u nás doma se nenudíme.

Ještě několik hodin a máme tu nový rok, uvědomuji si, že pro mě bude dost významný, tak si chvilku užívejme ještě toho starého...