Přišel mi balíček

Dělat si radost je zdraví prospěšné ať už děláme radost sami sobě nebo někomu jinému, tak praví odborníci a tak pravím i já. Byla to taková kulišácká výmluva, když jsem ještě pracovala, občas jsme si s holkami z oběda přinesly nějakou tu "radost" ve formě hadříků, pamlsku, či nějaké blbůstky se slovy: "Nutně jsem si musela udělat radost." Hned se nám zdál život krásnější.

A tak mi včera udělala opravdu velkou radost Janka, naše blogová kamarádka, když mi od ní zasněžená paní pošťačka přinesla balíček.

Myslím, že se Janka nebude zlobit, když se pochlubím. Je tam krásná velikonoční chňapka a zajíček, kterého jsme s jeho bratříčky už viděli na jejím blogu, je to Jančina výroba. Zajíček zakrývá kapesní originální kalendáříky s Jančiným jménem. Ona je totiž kalendáříková sběratelka. A ještě mě hodně potěšil ručně psaný dopis, přiznejte se, kdy jste dostali takovýto dopis.

Všechny ty dárečky jsem dostala za pár kalendáříků, kterými jsem maličko doplnila její sbírku a ona mi navíc ještě doplnila tu mou, krásnou dřevěnou malovanou sovičkou. Uznejte, že jsem se musela pochlubit!

Jani, ještě jednou děkuji.

Památeční

Po mém předchozím článku by mělo přijít hlášení, jak kramování a následná likvidace pokročily. Přiznám se, že to jde velmi pomalu. Možná, že se dostaví větší elán, až mrazy pominou, pak určitě vše půjde rychleji, asi bude muset....

Abych nebudila dojem, že máme doma jsenom samé harampádí, ukážu pár věcí památečních, velice krásných a některých i úsměvných. Neznám, bohužel, jejich stáří a už mi nikdo nikdy nepoví, jaký byl jejich osud...

Mám ve své vitríně pár krásných kousků, které jsou opravdu památeční. Dlouho jsem kolem nich chodila, jenom tak, utírala prach, do této vázičky vložila na jaře sněženky nebo petrklíče. Nebyl čas se zastavit a popřemýšlet, nebyl čas si o nich promluvit s těmi, kterým kdysi patřily.

Vázička, medailónek a miniaturní německý kalendářík z roku 1943

Malá vázička je jenom na ozdobu

Doufám, že tato soška nikoho nepohorší. Podotýkám, že je "funkční". Když se do sošky naleje voda a čepička se opatří něčím, jako byly kdysi dětské dudlíky a to se zmáčkne, tak ...

Záběr pro ty stydlivější

Zde je celá dnešní kolekce, ze které je patrné, že se jedná o maličké věcičky, pro mne stále vzácnější, už tím, že ti dva lidé z medailónku nejsou pro mne anonymní, ale jsou to moji příbuzní, tetička se strýcem, tetička je moje kmotra a sestra mého tatínka a všechny ty věci tady zaujímaly kdysi čestné místo v jejich vitrínce, už je to hodně dávno...

Vyhodit, či nevyhodit?

Od loňských Vánoc je to unás doma jeden velký třesk. Nejdřív se odstěhovali na Štědrý den jedni mladí, zůstalo po nich bojiště, které postupně probírají a odnášejí si do nového hnízdečka v taškách. Protože týdny utíkají a velký den našeho posledního svobodného mládence se blíží, je nutné včas konat. To znamená vymalovat několik místností, udělat generální úklid, zbavit se několika tun nepotřebných věcí, které se v naší domácnosti nashromáždily za x let společného soužití a z pozůstalostí našich blízkých. Když je u domu půdička a sklípek, to se to vesele hromadí a likvidace se odkládá! No a když dojde k rozhodnutí likvidovat, najednou je člověk na vážkách a celá akce začíná dostávat trhliny.

Určitě to také znáte. Berete do rukou věci, které jste neviděli pár desetiletí a žasnete, kde se tu najednou vzaly. Tak jsem objevila své dva čtenářské deníky, šaty z tanečních a z maturitního plesu, knížky z mého dětství, které jsem hodně let nemohla najít, knížky nově koupené mým dětem, které matku zklamaly a čtení je nikdy moc nechytilo atd. atd.

Do toho všeho si náš poslední svobodný mládenec našel byt a začalo stěhování nové, z čehož vyvstalo další haraburdí . Kruté mrazy toto stěhování pozastavily a mně jde hlava kolem, kde začít?

S nostalgií vzpomínám na jednu, již nežijící sousedku, které jsme přezdívali "Baba popelářka". Tato shánlivá žena jezdila jednou denně na kole do města, odkud již pěšky přivážela v taškách a na řídítkách velké množství "něčeho", jednou dokonce houpací kohouty a pečlivě si tím vším "zateplovala" chalupu. Krátce na to, když tato nebohá žena zemřela, její chalupa lehla popelem, údajně byla už v rukou nových vlastníků... Jednoduché a praktické řešení. Myslím, že i oni byli stejně zoufalí, jako já.

Mimochodem, ta chalupa stála v dostatečné vzdálenosti od naší a já nevím, že by majitelé byli obviněni z úmyslného založení požáru...

Magická data ?

Vlastně jsem na to přišla až při psaní tohoto článku

První datum 02. 02. 2012

Ten den Natálka oslavila narozeniny, naposledy s jediným číslem, příští rok a i ty následující už tam budou čísla dvě, slavili jsme to až dnes, samozřejmě s "Babiččiným dortem"

A slavilo se se vším všudy, dostala spoustu dárků, dort byl rozkrojen a ochutnán

Ráno jsme našli ve schránce roličku papíru, převázanou stužkou. Byli jsme překvapeni touto originální poštou, protože na vesnici je zvykem zvát lidi na plesy osobně, mysleli jsme, že se jedná o nějakou takovou pozvánku, ale po rozbalení nám bylo jasné, že to není pozvánka na ples ale na další rodinnou oslavu s magickým datem 12.02.2012.

Přesně tak to pozvání vypadalo. Ať je datum magické, či nemagické, hlavně že se holky mají k světu a ten dort stejně bude! Dortů není nikdy dost, však on ho někdo sní!

Křížkové srdíčkování

Dlouho jsem se chystala na vyšívaná srdíčka a stále jsem se nemohla rozhodnout jaký motiv a barvu vybrat, až mi pomohla Ema, se svým vzorníčkem, ze kterého jsem si vzala jenom obrysy srdíček a nějaké prvky, s tímto základem se dá hodně improvizovat

Doma jsem objevila velké zapomenuté zásoby sušené levandule, ještě silně vonící a ze srdíček se stala voňavá dekorace

Ach ta puberta !

Po dlouhé době jsem zavítala do našeho vesnického vietnamského obchůdku s textilem a jiným zbožím. Za mnou vešly do krámku ještě dvě ženy. Vůbec jsem si jich nevšímala a hleděla si svého až do chvíle, než se ozval zoufalý výkřik. Před zrcadlem stála dívenka, asi tak čtrnáctiletá a zkoušela si zimní čepice. Při dalším výkřiku zoufalství už přilákala i mou pozornost. V duchu jsem jí dala za pravdu, že její zoufalství je na místě. Čepice byly celkem šik, ale dívence neslušely, byla prostě z těch, které v tomto věku mají smůlu, nemají ten krásný obličejík, vlasy a pěknou, štíhlou postavu, jako její spolužačky. Bylo mi jí líto, ale jen do té chvíle, než začala svým vysokým hlasem opět otravovat okolí, tentokrát s jiným problémem. Její maminka, již starší paní, stála v koutě a s úsměvem trpělivě všechno snášela. Nesměle jsem ji upozornila na jednu čepici moderního střihu která by jí určitě slušela, byla jsem rázně odbytá. Raději jsem se schovala za regál s dámskými kalhotkami a přiznám se, že mě začala svědit dlaň.

V duchu jsem si pochvalovala, že jsem něčeho takového, díky své mužské osádce, byla ušetřena. Myslím, že by to u toho nesmělého úsměvu nezůstalo a dlaně by byly použity. Oddechla jsem si, když obě odešly. Oddechla si zjevně i prodavačka. Na chvilku jsem se vžila do kůže té dívky a zaradovala jsem se, že je ta puberta již hodně daleko za mnou.