Praha II

Nedávno mi přišla e-mailem krásná prezentace obrázků Prahy, převážně podzimních, už z nich čišela trošku zima. Okamžitě jsem si vzpomněla na svůj cestovatelský archív a zjistila jsem, že mám v zásobě ještě pár fotek ze své podzimní cesty do Prahy. Fotky jsou pořízené na svátek Sv. Václava, t.j. 28. září loňského roku. Ten den bylo překrásné, skoro letní počasí a my jsme pomalu, spolu s davy turistů, sestupovali do podhradí...

Mám moc ráda pohled na malostranské střechy

Když jsem se více naklonila dolů, naskytl se mi takovýto pohled

Pohled na opačnou stranu

Strahovský klášter

Sličné turistky

Houslista

Miniaturní turisté

Stále sestupujeme

Čertovka

Karlův most

Nemám ráda davy, ale tady je to výjimka, baví mě pozorovat lidi. Je pravda, že kromě houslisty jsou ostatní fotky lidí pořízené náhodně, za pochodu tak, jako tato...

Andílci

Zátiší s deštníkem

Tenkrát nás zaujal vyhlídkový balón

To je konec dnešní procházky, v těchto místech jsme už trošku spěchali, proto jsou ty věže mírně nakřivo, já jsem ale dále fotila i za poklusu, kdo ví, kdy se sem opět vrátím...

Víkendové drátkování

Původně jsem měla v úmyslu, že v novém roce veškerý drátkovací "vercajk" schovám a budu se věnovat jiné ruční práci, jenže po zdárné výrobě vánočních zvonečků, které jsem do jednoho rozdala, tedy darovala, mi zbylo ještě pár lidiček, které bych chtěla obdarovat. Dlouho jsem rozmýšlela, ale nakonec jsem si řekla, že zvonky nemusí být jenom vánoční, ale mohou být ve zcela všedním pojetí a zvolila jsem šedý vázací zahradnický drátek a místo mašličky provázek a tak to dopadlo.

O víkendu přijela vnučka Natálka a trvala na tom, že to chce také zkusit. Nejdřív trénovala očka

V neděli už udrátkovala s mou pomocí také zvoneček

Aby těch zvonečků nebylo příliš, pustila jsem se do něčeho jiného

Je to vlastně zatím takový nedodělek

Zkusila jsem, jak by mu slušelo barevné očko, v tom případě ještě musím vyzkoumat, jak ho tam upevním

Omlouvám se za kvalitu fotek, ale drátek se moc špatně fotí

Kuře na zelí

Kuře na zelí není žádná novinka, dnes už se připravuje skoro v každé domácnosti s mnoha obměnami a nemusí to být ani kuře, může to být jakékoliv maso, vždycky to chutná výtečně. Moje kuře je ale speciální, protože je to kuře na mém vlastnoručně připraveném kysaném zelí, jehož konzumaci jsme slavnostně zahájili těsně před Vánocemi.

Tak to vypadalo v říjnu, loňského roku, viz. můj článek "Zelí"

A jak to dopadlo? Zelí ze stejného soudku, tentokrát už kysané, určené ke konzumaci

Hotový pokrm, zelí je ukryto na dně pekáče

Takhle to vypadalo na talíři

Dětská porce s přidáním vařených brambor

Pro ty, kteří ještě tu pochoutku nezkusili :

Dno pekáčku poklademe plátky anglické slaniny, u nás dnes nebyla, nahradila jsem ji kouskem sádla, je možno použít jakýkoliv tuk. Následuje kysané zelí. Na zelí položíme kousky kuřete, popřípadě jiný druh masa. Maso solím jenom z horní strany a to velmi málo, posypu grilovacím kořením a vložím do trouby. Peču asi 1/2 hodiny. Zelí s tukem "pustí" šťávu, kterou v průběhu pečení potírám maso. Mezi tím si připravím tenké plátky syrových brambor, kterými asi po 1/2 hodině pečení pokryju pekáček a dopékám. Celé pečení trvá asi 1 hodinu.

Dnes jsem na přání strávníků přidala na zelí ještě jednu velkou, na plátky nakrájenou cibuli a mezi maso pár plátků klobásy.

Poznámka :

Pokud se někomu zdá, že jídlo vypadá velmi kaloricky, potvrdím mu, že když se vyloučí nebo omezí tuk pod zelím, anglická i plátky brambor nahoře a jako příloha se použijí jenom vařené brambory, chuť se tím nezmění, všechnu tu dobrotu zařídí kysané zelí.

Vyzkoušejte, uvidíte.

Konečně se dočkali

Když jsem dnes zjistila, že používám loňský kalendář, který jsem si šikovně obrátila ( a život jde dál! ), seznala jsem, že by bylo záhodno vpravit se do nových kolejí a někde najít ten s novým letopočtem, zapsat do něj potřebné údaje, protože pro nás sklerotiky je to velmi důležitá pomůcka, ovšem pokud ho zase někam nezastrčíme, ale na to my máme doma kalendáře dva. Jeden v kuchyni, tzv. obecní a jeden mám já ve své "počítačové kanceláři ", tzv. můj. Protože máme kalendáře dva, mohla jsem je porovnat a ejhle, byl v nich rozdíl! Zatímco v obecním kalendáři se změnil jenom letopočet, v tom mém kalendáři se zdvojnásobil počet jmen.

Ke každému stávajícímu jménu přiblo jméno další, takže k dnešnímu Břetislavovi přibyla Břetislava, k Radovanovi Radovana, k Alici Alison, ke Slavomírovi Slávek. Hledám Helenu... Přidali mi tam Jelenu, žádná sláva! A tak Jakub má Timura, Viktor má Alinu, Gustav Elfridu, Miluše Nikodéma atd. Pavlovi naštěstí nechali jenom Petra....

Konečně se tedy držitelé nekalendářových jmen dočkali a už se těší, jak si konečně legálně oslaví svůj svátek, neboli jmeniny.

Ještě jedna ukázka, Irena má Ireneuse a Evženie Leonida... Je to celkem veselé čtení, dozvíte se zde i pár jmen o kterých jste do této chvíle neměli ani ponětí nebo jste neměli ani tušení, že se tato jména dávají dětem nebo je možná vlastní i starší osoby: Lars, Jasna, Vojen, Tekla, Natanael, Ivar, Selina, Orest, Odon, Renát, Milorad, Donika....

Více jmen na každý den! Schváleno Ústavem pro jazyk český

Až najdu nějakou Jelenu, krásně ten náš svátek oslavíme, už se těším

A nezapomeňte, že je ten letošní rok rokem přestupným, 29. 2. má svátek Horymír a Gorana !

Plavba podél pobřeží, aneb pojďte se ohřát!

Včera mi zavolal pán, který organizoval naši loňskou cestu po Itálii, co prý je se mnou, že je další cesta "na spadnutí" , atd. Smutně jsem mu pravila, že letos žádná cesta nebude, protože letos skoro ve stejném termínu s odjezdem, bude svatba a že i kdyby se termíny nekryly, kasička bude už začátkem června určitě prázdná.

A protože vzpomínky stále zůstávají a protože je dneska takové ošklivé počasí, že by psa nevyhnal, zvu vás na projížďku podél pobřeží poloostrova Gargano, kde sluníčko tenkrát pěkně hřálo.

Cesta začala v přístavu městečka Rodi Garganico, které sousedilo s naší dočasnou domovinou San Menaio a marně se snažím vzpomenout, jak se jmenovalo místo, kde jsme zakotvili, asi někde u Mattinaty.

Zde je mapa :

Proplouvali jsme podél pobřeží, minuli jsme města a městečka : San Menaio, Peschici, Vieste. Přiznám se, že jsem do té doby ještě neviděla v pohotovosti tolik foťáků a vzrušených osob a to na lodi nebyl ani jeden Japonec!

Přístav Rodi Garganico, v pozadí nádherné starobylé město

A už je tady, kocábka jménem PALOMA, trošku jsme byli vyděšení, kam se vleze takové množství netrpělivých lidí!

Naskládali jsme se a jedem!! Mizí Rodi Garganico.....

Před námi město Peschici, rovněž krásné, se starobylou částí, kterou jsme navštívili jeden večer...

Blížíme se k dalšímu krásnému městu Vieste, zaujalo mě toto velké množství kvádrů s dírou uprostřed...

Maják ve Vieste

Vieste

To už se pomalu blížíme k cíli naší cesty, což jsou nádherné skály a jeskyně. Těchto dřevěných můstků bylo podél pobřeží hodně, předpokládám, že sloužily nebo slouží rybářům. Omlouvám se za klobouček, nešel odstranit, ale kloboučky a foťáky tenkrát patřily k věci...

Bílá nádhera

Naši italští průvodci a posádka lodi v jednom, nám ukazovali různé skalní útvary jak na pobřeží tak na moři, každý útvar měl nějaký název, podle tvaru, většinou to bylo zvíře. Italové jsou velmi pohotoví a názvy měli přeložené do češtiny a i nejnutnější informace nám podávali v češtině, což bylo milé.

Ještě jeden takový zvířecí útvar, možná lev, svinga, už si to nepamatuji, záleží na fantazii..

Loď obratně vplouvala dovnitř pobřežních jeskyní, které měly také svoje názvy a historky, mnohé z nich byly kdysi úkrytem pirátů, jak nám bylo v češtině sděleno, snímek je pořízen z lodi...

Dům v zeleni prý vlastnil Luciano Pavarotti, ukazovali nám ještě několik dalších domů, patřících známým osobnostem, ale loď plula velmi rychle...

Že by opět nějaký živočich?

Konec cesty, pár hodin na prohlídku pobřeží s vykoupáním a zpět, tentokrát už přímou čarou do přístavu v Rodi Garganico

Italský deníček má ještě pár stránek, jak už jsem v něm napsala, nebylo to jenom lenošení na pláži...

Moje langošová premiéra

Dlouho jsem se rozmýšlela, zda v prvním letošním článku mám provést rekapitulaci mého loňského roku, nebo vyjmenovat předsevzetí do nového roku, to první by možná šlo, na to je čas, ale s tím předsevzetím to bude horší, jak se znám a za ta léta velmi dobře, už po prvním týdnu by upadlo předsevzetí v zapomnění. Takže žádná předsevzetí! Pojďme do nového roku pěkně sytí a spokojení!

U nás doma vlastně kromě vnoučat vaříme všichni. Manžel je specialista na bramboráky a nejstarší syn zase na langoše. Jak jsem se svěřila, mladí se nám na Štědrý den odstěhovali, musela jsem tedy žezlo převzít já. Ono se vlastně nejedná o langošovou premiéru, langoše jsem už připravovala, ale klasicky, tentokrát jsem použila pro přípravu těsta domácí pekárnu ( opět zasloužená propagace ). Trošku jsem měla problém, jak původní recept na 1 kg mouky dostanu do nádobky. Nakonec jsem těsto připravila z poloviny surovin a bylo to akorát.

To je výsledek snažení pekárny, pozor je z 1/2 kg mouky a poloviční dávky !!

Svůj originální recept s původními poznámkami mi předal slavnostně syn, jak jsem dostala, tak předávám..

Tady je výsledek a zbytek čeká na dokončení, trošku jsem nedomyslela, že těsto z pekárny už moc nevykyne, jak jsme byli zvyklí u normálního postupu, bochánky jsem udělala stejné, proto jsou langoše menší, ale to vůbec nevadilo, bylo jich až moc.

Už víte, jaké by mělo být moje moje předsevzetí? Není to ani pití ani kouření. Myslím, že nás bude asi víc....

Tak dobrou chuť !