O mé rodině a jiné zvířeně

Jistě někteří znáte tuto knihu. Zrovna nedávno běžela v rozhlase její četba na pokračování. Kdysi jsem ji četla a cestopisy s panem Durrellem jsem viděla také kdysi dávno v televizi. Ale já jsem nechtěla psát o knize, ale o naší zvířeně. Ještě před nedávnem jsme, kromě pavouků, neměli s manželem doma ani živáčka. Naši milovaní pejskové nám odešli do psího nebe a ostatní zvířátka jsme časem "zrušili". Když i manžel odešel, nastala úplně jiná situace. Do našeho domu se přistěhoval syn s rodinou a zvěřincem, který za ty čtyři roky různě ubýval a přibýval. Současný stav je:  2 psi, 1 králík, 2 krysy, jedna kočka, 11 slepic a 1 kohout. Z toho moje: 5 slepic a 1 kohout. Kurník máme společný, vejce mých slepic jsou hnědá, ostatní jsou modrozelená ( tak si je rozeznáme ). Kohouta jsme pořídili s tím, aby zajistil v kurníku pořádek, už bylo načase. Je to krasavec, pochází až z Čech a v kokrhání  je jednička v okolí.

A tento krasavec nás nedávno pořádně potrápil. Večer jsme ho přehlédli a ráno zjistili, že pobíhá u sousedů za plotem. Neviděli jsme v tom problém. Za asistence syna a sousedky bylo všechno jednoduché, tedy zdálo se. Plánovaná strategie nevyšla a vyplašený kohout vyletěl otevřenými vrátky na sousední louku a dále přímo na státní silnici, která je v naší obci zvláště frekventovaná. Najednou byl pryč. Už jsme viděli to nejhorší, ale kohout zmizel. Večer jsme slyšeli od vzdálenějších sousedů kokrhání, jenže na vesnici mají kohouta v každé chalupě.

Jako poslední možnost jsme využili moderní techniku. Téměř každý týden na stránkách naší obce někdo hledá zatoulaného psa nebo obráceně, pes hledá páníčka. Tak proč nehledat kohouta?

Je až s podivem, kolik lidí sleduje dění v obci. Přihlásili se první pozorovatelé. Kohout prý sedí u nich na plotě. Blížila se další, už třetí noc a kohout opět zmizel, ale byl naživu. Všichni jsme ho litovali, že musí být za tři dny pořádně hladový a vyplašený. Také my jsme byli už pořádně unavení. Třetí den jsme se vydali za kohoutím kokrháním, tentokrát jsme měli štěstí, připravená taktika zabrala a kohouta se nám podařilo chytit, tedy zahnat na naše území, kde měl nachystanou mističku s dobrůtkami.

Mistička zůstala bez povšimnutí a náš hrdina utíkal mezi družky plnit své povinnosti v rámci hesla : "Nejdřív práce, potom zábava".

V současné době je na našem dvorku klid, až na to kokrhání, to je tedy síla! Jak píšu, dle našich obecních stránek se minimálně jednou týdně zatoulá nějaké zvíře, jednou to byl i pštros.

A tak tu žijem...

Vánoční tvoření

 

Od léta minulého roku  jsem se zabývala šitím korálkových vánočních ozdob. Nejdřív jsem se to učila s tím, že vytvořím jeden kousek a půjdu dál, ale pak mne to tak chytilo, že tvořím hvězdičky i po Vánocích.

Není to tak složité, jak se zdá, ale je to náročné na čas a na oči, ale užívám si to.

Hvězdičky na fotkách jsem darovala.

Přání

 

Adventní pozdrav z Krakova

Minulý týden jsem měla možnost navštívit adventní trhy v polském Krakově. Nejsem příznivcem zimního cestování, jsem raději za pecí, ale ta nabídka byla výhodná a já jsem se už několik let chystala do Krakova na památky, tak jsem vyrazila.

Kromě trhů jsem byla zvědavá na trubače a on opravdu troubil každou hodinu. Dlouho nám trvalo, než jsme zaregistrovali, odkud troubení vychází. Bylo to z té větší kulaté věže. Trubač chodil dokola, vždy se otevřelo jedno okénko, zatroubil a pokračoval k dalšímu. Diváků bylo, jako v Praze u orloje.

Jak vidno, počasí bylo sychravé, nepříjemné, ale naštěstí to neklouzalo. Všude byly cukrárny a restaurace, kde se dalo za normální peníz najíst a ohřát. Nedalo mi, abych neukázala hejna holubů, které si tam asi pěstují pro turisty. Být v jejich blízkosti není vůbec příjemné, už mám svoje zkušenosti.

Turisté se mohou projet po městě v kočáře, těch tu bylo opravdu hodně.

Něco z folklóru

Něco z tržnice, nejvíce mne zaujaly ty válečky na těsto.

Pomalu se setmělo

Každá restaurace podél náměstí rozšířila svoji působnost o takovéto vyhřívané stany.

Byl čas na návrat. 

Podzimní pozdrav z Beskyd

 

Od mého posledního článku uběhlo hodně času. Čápi dávno odletěli, na zahrádce odkvétají poslední kytičky, ořech už je úplně holý, letos bez jediného plodu. Zato u ostatních stromů listí září. Sluníčko hřeje, konec října a máme 16 stupňů. 

S kamarádkami jsem se vydala do Beskyd protáhnout tělo po nemoci, nadýchat se horského vzduchu a také zjistit, jestli ještě rostou...

Tak to zrovna nejsou ty pravé. Nasbírala jsem si tašku václavek, foto nemám.

Ale co tento úlovek? Bohužel, není můj, jenom jsem tiše záviděla. Takových plných košů tam bylo mnoho.

Cestu jsme zakončili v obci Bílá. Listí zde ještě neopadalo.

Ve městě už kaštany na stromech neuvidíte, tady se jim dolů ještě nechce...

Přeji vám pohodové podzimní dny.

Máme rádi zvířata

Nastřádala jsem nějaké zvířecí fotky, tak se podíváme, co je u nás nového.

Snacha mi ostříhala můj motýlí keř "na ježka". Byla jsem z toho nešťastná a nevěřila jsem, že mi letos vykvete a vidíte, nezklamal. Motýli ho milují.

Paní Ještěrková. Ještěrek se u nás nedopočítáte. Každá rodinka má svoje bydlení. Jedni jsou ve skleníku, jiní různě po zahradě. Už zase mají plno dětí.

Včeličky to měly z jara těžké, nejdříve ten pouštní písek, nebo co to bylo, pak zase silné větry. Zrovna kvetly ovocné stromy a včeličky nikde. Zato teď pilně pracují, jak jen se dá.

To je letošní přírustek. Tři čápata. O našich čápech jsem tu už několikrát psala. Pár se usadil na elektrickém sloupu před dvěma lety. Tenkrát se najednou objevilo na vrcholu sloupu hnízdo, ale pro tu sezónu zůstalo jenom jako obydlí, dětičky se neobjevily. Zato páni elektrikáři provedli náležitá bezpečnostní opatření a páreček se mohl vloni vrátit do kmfortního bydlení, tedy až na tu toaletu. Dodnes není radno chodit dole po chodníku. Netrpělivě jsme my, sousedé a vlastně celá obec, očekávali co bude. Dočkali jsme se. Hlavičky tří krásných zdravých čápat se brzy objevily na okraji hnízda. Koncem léta pětičlenná rodinka zmizela a my jsme opět letos na jaře očekávali, zda se páreček vrátí. A stalo se! Přiletěli právě na Řehoře a dál už víme. Momentálně je hnízdo prázdné, to víte pro pět čápů je trošku těsné. Mladí trénují létání na dalekou cestu.

No a staří? Postávají různě po střechách, komínech a sloupech. U ČEZu se jim líbí.

Tak to byla zvířata divoká a tady je také jedno divoké, ale domácí. Corra, postrach ulice...

To je slepice domácí, jak vidno šťastné zvíře, tedy pták. Žádné klece, velký výběh a zatím velké štěstí, které neměly její dvě kamarádky, které se staly obětí toho zvířete výše.

Ještě jsem zapomněla na jednoho pokojového králíka, jednoho pokojového potkana a jednu kočku domácí, to mají moje vnučky. Myslíte, že by nám naši rodiče trpěli nějaké pokojové králíky a potkany?

Tak tu žijeme.